19 C 145/2024-34 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 97 315,56 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 20. 12. 2021 [číslo] (dále jen„ smlouva1“) a částky 58 079,44 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 3. 2022 [číslo] (dále jen„ smlouva2“). Smlouvou1 právní předchůdce žalobkyně ([právnická osoba], [IČO], dále jen„ právní předchůdce žalobkyně“) poskytnul žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 5 080 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úhrady za poskytnutí spotřebitelského úvěru a uzavření smlouvy ve výši 31 950 Kč, za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 11 984 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 9 450 Kč. Žalovaný uhradil 21 400 Kč. Smlouvou2 právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 2 079 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úhrady za poskytnutí spotřebitelského úvěru a uzavření smlouvy ve výši 17 040 Kč, za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 6 385 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 5 040 Kč. Žalovaný uhradil 3 800 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 na žalobkyni.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Jelikož žalobkyně nesouhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o.s.ř., nařídil soud ve věci jednání. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé:A) Smlouvou1 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 5 080 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úhrady za poskytnutí spotřebitelského úvěru a uzavření smlouvy ve výši 31 950 Kč, za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 11 984 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 9 450 Kč.B) Smlouvou2 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo]. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 24 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek po 2 079 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně úhrady za poskytnutí spotřebitelského úvěru a uzavření smlouvy ve výši 17 040 Kč, za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 6 385 Kč a úhrady za umožnění platit splátky v hotovosti v místě svého bydliště ve výši 5 040 Kč.C) Transakční historií má soud za prokázané, že žalovaný dle smlouvy1 uhradil celkem 21 400 Kč, a to dne 21. 12. 2021, 30. 1. 2022, 22. 2. 2022 a 27. 3. 2022 vždy 5 100 Kč a dne 31. 5. 2022 a 16. 6. 2022 vždy 500 Kč, transakční historií, že dle smlouvy2 uhradil celkem 3 800 Kč, a to dne 28. 3. 2022 částku 2 800 Kč a dne 31. 5. 2022 a 16. 6. 2022 vždy 500 Kč.D) Smlouvou o postoupení pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně tuto smlouvu uzavřel se žalobkyní dne 2. 8. 2023, potvrzením ze dne 14. 8. 2023, že podle této smlouvy žalobkyně uhradila kupní cenu, oznámeními o postoupení pohledávek ze dne 15. 8. 2023, že právní předchůdce žalobkyně žalovanému oznámil žalovanému postoupení pohledávek podle smlouvy1 a smlouvy2.E) Předžalobní upomínkou ze dne 27. 2. 2024 spolu s podacím lístkem má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.4. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.5. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byly uzavřeny smlouvy ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě těchto smluv právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 45 000 Kč a 24 000 Kč. Žalovaný se zavázal tyto úvěry splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou, a to včetně shora uvedených úhrad. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, úvěry splatil pouze částečně. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni platně postoupeny shora citovanou smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.6. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smluv o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).7. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).8. Ústavní soud se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z č. l. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z č. l. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. v těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uv