10 C 318/2025-15 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 29 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 10. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.4. Z předsmluvních informací a ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, ze dne 7. 10. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 29 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 15 % měsíčně ve lhůtě 12 měsíců, že úrok (52 200 Kč) byl splatný ve splátkách po 4 350 Kč měsíčně a jistina 29 000 Kč do 15. 9. 2025, RPSN činila dle údajů ve smlouvě 436 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z výše poskytnutého úvěru, poplatky za zaslání upomínky ve výši 500 Kč a právo na zesplatnění jistiny úvěru v případě, že žalovaný neuhradí ani po dvou upomínkách dlužnou částku.5. V příloze č. 1 – posouzení úvěruschopnosti bylo uvedeno, že žalovaný má příjem 23 400 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 4 000 Kč, pravidelné finanční závazky 4 287 Kč, náklady na potraviny a běžné zboží 7 636 Kč, finanční zůstatek činí 6 977 Kč. Údaje uvedené v posouzení nebyly nikterak doloženy.6. Z upomínek ze dne 20. 1. 2025 a 5. 2. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně upomenula žalovaného o úhradu dlužné splátky splatné dne 15. 1. 2025 s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru, upomínky měly být odeslány poštou a emailem, doklad o odeslání poštou nebyl doložen.7. Z předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru ze dne 21. 4. 2025 bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 5. 5. 2025.8. Uvedená dílčí skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle ust. § 2001 občanského zákoníku lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.11. Podle ust. § 2004 odst. 1 občanského zákoníku se odstoupením od smlouvy závazek zrušuje od počátku.12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.13. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.16. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském č. 257/2016 (dále jen „ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.18. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.19. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky. Žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnila, finanční prostředky žalovanému poskytla, žalovaný však svému závazku úvěr řádně splatit nedostál, splátku splatnou dne 15. 1. 2025 a další splátky ani po zaslání upomínek žalobkyni neuhradil. S ohledem na uvedené má žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.20. Po přezkumu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11) dospěl soud k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úrok za rok dosahující 180 % jistiny, RPSN přesahují 400 %, smluvní pokuta počítaná nikoli z výše dluhu, ale z celé jistiny úvěru) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy.21. Dále soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.22. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stáva