11 C 179/2025-46 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 23. 12. 2024. Žalobkyně poskytla žalovanému v souladu se smlouvou úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný nedodržel dohodnutý splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou splatnou ke dni 15. 1. 2025. Žalobkyně zaslala žalovanému upomínky, kde vyzývala žalovaného k úhradě dlužné splátky, avšak marně. Žalobkyně tak přistoupila v souladu se smluvními podmínkami k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovaného k úhradě zbývající jistiny a nákladů právního zastoupení. Žalobkyně před podáním žaloby opětovně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu ve lhůtě do 5. 5. 2025, avšak bezúspěšně. Žalovaný neuhradil na jistinu pohledávky ničeho.2. Soud vyzval žalobkyni usnesením ze dne 24. 6. 2025, č. j. [číslo jednací], k doplnění skutkových tvrzení, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a k označení a předložení důkazů k prokázání doplněných tvrzení. Podáním ze dne 3. 7. 2025 žalobkyně na výzvu soudu podrobně uvedla všechny podklady, ze kterých při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vycházela, tyto soudu předložila a sdělila, které skutečnosti zkoumala, jak postupovala.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal procesně pasivní., právnická osoba, souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.5. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní. Z obsahu samotné žaloby a z provedených listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům:6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 23. 12. 2024 soud zjistil, že byla sjednána za účelem poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovanému v částce 20 000 Kč. Dle smlouvy o úvěru činil úrok z úvěru částku 48 000 Kč, celkem měl žalovaný zaplatit 68 000 Kč. Celková výše měsíční splátky úvěru bez umoření jistiny byla 4 000 Kč po dobu 12 měsíců s tím, že ke dni poslední splátky 15. 12. 2025 bude uhrazena i celková jistina. Pro případ prodlení žalovaného se splácením dluhu po jeho zesplatnění byla ve smlouvě o úvěru sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatek za písemnou upomínku ve výši 500 Kč.7. Úvěr na základě úvěrové smlouvy [číslo] ze dne 23. 12. 2024 byl žalovanému poskytnut bezhotovostně dne 23. 12. 2024, a to v částce 20 000 Kč převodem na jeho bankovní účet č. [bankovní účet] uvedený ve smlouvě o úvěru (viz Detail pohybu – Bezhotovostní platba, datum zúčtování 23. 12. 2024).8. Z přílohy [číslo] ke smlouvě o úvěru nazvané„ Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“ vyplývá, že žalovaný uvedl, že je svobodný, nemá žádné vyživované dítě. K finanční situaci žalovaného je uvedeno, že má průměrně příjmy 23 388 Kč měsíčně a výdaje 4 000 Kč na bydlení (žalovaný uvedl 2 000 Kč), 3 014 Kč náklady na potraviny a běžné zboží (žalovaný uvedl 2 000 Kč), 5 000 Kč finanční závazky. Dále je uvedeno, že žalovaný nemá žádné výdaje na sázky a jeho finanční zůstatek činí 10 874 Kč měsíčně. Podkladem pro analýzu měly být výpisy z účtu. V centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku nemá žalovaný žádný aktivní záznam, stejně tak v negativním registru SOLUS.9. Z upomínek ze dne 20. 1. 2025 a 5. 2. 2025 soud zjistil, že žalobkyně upomínala žalovaného o splnění splátky splatné 15. 1. 2025 (včetně uplatňování poplatků za upomínky 500 Kč a 500 Kč).10. Z dopisu žalobkyně ze dne 21. 4. 2025, odeslaného téhož dne (viz podací lístek ze dne 21. 4. 2025), obsahujícího zesplatnění úvěru a předžalobní upomínku soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému zesplatnění úvěru s informací o celkové výši dluhu v částce 38 644,52 Kč (včetně 4 780 Kč náklady právního zastoupení) s výzvou k zaplacení do 5. 5. 2025 a upozornila žalovaného na následné podání žaloby pro případ nezaplacení.11. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá dílčí skutková zjištění vzájemně neodporují, poukazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:13. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.15. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.16. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.17. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.18. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.19. Podle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.20. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.21. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, ničeho neuhradil (bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal opak, ten však byl po celou dobu řízení nečinný).22. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnila svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.23. Soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel:„ Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle