11 C 222/2025-19 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 11 528,17 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 54,48 Kč z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 22. 10. 2024. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalobkyně si ověřovala úvěruschopnost žalované nahlédnutím do veřejně přístupných registrů, dále vyšla z informací sdělených žalovanou ohledně členů rodinné domácnosti, o jejích příjmech a výdajích. Dále žalobkyně použila interní metodiku. Dopisem ze dne 19. 6. 2025 žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě žalované částky.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala, po celou dobu řízení zůstala procesně pasivní.3. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).4. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 22. 10. 2024, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně, soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o úvěru. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr s možností postupného i opakovaného čerpání, a to až do výše 56 800 Kč, žalovaná měla splácet úvěr v pravidelných denních splátkách, první splátka byla splatná 30. den ode dne poskytnutí úvěru (21. 11. 2024). Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně sjednaných poplatků a smluvního úroku. Pro případ prodlení žalované se zaplacením dlužné splátky byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky. RPSN čininla dle smlouvy 1 982,04 %.5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba], identifikační číslo případu [číslo], bylo zjištěno, že je zde zaznamenáno, že žalovaná žije v domácnosti s dalšími dvěma členy (celkový počet členů domácnosti je tři), kdy příjem mají dva členové domácnosti, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky: 0 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení: 5 000 Kč, další nezbytné výdaje: 0 Kč, ostatní zbytné výdaje: 2 000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: 25 763 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem: 25 700 Kč, disponibilní příjem: 18 300 Kč.6. Z výpisu z běžného účtu žalobkyně za období od 31. 10. 2023 do 18. 10. 2024, pořízeným automatizovaným systémem Kontomatik, soud zjistil pravidelné příjmy žalované, čerpání půjček či úvěrů.7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli se podává, že žalobkyně vyplatila žalované na její bankovní účet uvedený ve smlouvě o úvěru dne 22. 10. 2024 částku 5 000 Kč.8. Z dopisu žalobkyně ze dne 24. 2. 2025 vyplývá, že žalobkyně z důvodu neuhrazení závazků po splatnosti žalovanou vypověděla smlouvu o úvěru.9. Z předžalobní upomínky ze dne 19. 6. 2025 včetně poštovního podacího lístku z téhož dne soud zjistil, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby, a to ve lhůtě tří dnů.10. Vzhledem k tomu, že si skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.11. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:12. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.14. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.15. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.16. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.17. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.18. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.19. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.20. Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.21. Mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalované úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně nesplnila.22. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).23. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).24. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z č. l. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z č. l. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejm