11 C 349/2024-44 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 24 829,74 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty 335,96 Kč z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne 1. 12. 2023. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr v celkové výši 11 300 Kč. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením úvěru byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně ze zůstatku jistiny až do zaplacení. Dopisem ze dne 10. 9. 2024 žalobkyně před podáním žaloby vyzvala žalovaného k úhradě žalované částky. Žalobkyně si ověřovala úvěruschopnost žalovanému nahlédnutím do veřejně přístupných registrů, dále vyšla z informací žalovaného ohledně jeho domácnosti, o jeho příjmech a výdajích.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, po celou dobu řízení zůstal procesně pasivní.3. Soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání dle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).4. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne 1. 12. 2023, jejíž nedílnou součástí byly všeobecné obchodní podmínky, soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru. Touto smlouvou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 74 200 Kč s možností postupného čerpání, žalovaný měl splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách, první splátka byla splatná 30. den ode dne poskytnutí úvěru (31. 12. 2023). Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně sjednaných poplatků a smluvního úroku. Pro případ prodlení žalovaného se zaplacením dlužné splátky byla mezi účastníky sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z celkové dlužné částky. RPSN činí dle smlouvy 2 011,65 %, úroková sazba 1,016 % denně.5. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba], identifikační číslo případu [číslo], bylo zjištěno, že je zde zaznamenáno, že žalovaný žije sám v domácnosti, výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky: 4 500 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení: 2 850 Kč, další nezbytné výdaje: 0 Kč, ostatní zbytné výdaje: 10 000 Kč, výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: 31 650 Kč, výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem: 32 400 Kč, disponibilní příjem: 22 800 Kč.6. Z výpisu z účtu žalovaného zpřístupněného prostřednictvím aplikace Kontomatik se podávají příjmy a výdaje žalovaného za období od 5. prosince 2022 do konce listopadu 2023.7. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli se podává, že žalobkyně vyplatila žalovanému na jeho bankovní účet uvedený ve smlouvě o úvěru dne 1. 12. 2023 částku 8 000 Kč a dne 19. 1. 2024 částku 3 300 Kč.8. Soud přihlédl i k tvrzení žalobkyně v podání ze dne 30. 6. 2025, že žalovaný z titulu smlouvy o úvěru uhradil celkem částku 3 935,59 Kč.9. Z dopisu žalobkyně ze dne 16. 5. 2024 vyplývá, že žalobkyně z důvodu neuhrazení závazků po splatnosti žalovaným vypověděla smlouvu o úvěru.10. Z předžalobní upomínky ze dne 10. 9. 2024 včetně poštovního podacího lístku z téhož dne soud zjistil, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby, a to ve lhůtě tří dnů.11. Vzhledem k tomu, že si skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.12. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:13. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.14. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.15. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.16. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.17. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.19. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.20. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.21. Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.22. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému úvěr ve výši 11 300 Kč. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně nesplnil.23. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).24. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).25. Ústavní soud při posuzování konfliktu zásady„ smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným„ principem rovnosti“ z recentní doby např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, mimo jiné, uzavřel:„ Spotřebitelské nebankovní úvěry byly poskytovány na základě smluv, které svobodně uzavřely nebankovní společnosti (věřitelé) se spotřebiteli (dlužníky). Ústavní soud se plně hlásí k zásadě pacta sunt servanda, která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z č. l. 1 odst. 1 Ústavy (za všechny nález ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17). Vznik závazkových vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, dovozené mimo jiné z č. l. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (srv. např. nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04 (N 70/33 SbNU 197)). Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy (např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)). 26. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit (srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)). Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady r