17 C 184/2025-19 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 14 000 Kč a smluvní pokuty 3 970 Kč podle smlouvy o úvěru z 8. 1. 2024 [číslo]. Před uzavřením úvěrové smlouvy (spotřebitelského charakteru) žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného (lustrací v databázích a zkoumáním jeho příjmu), aniž by však výsledky lustrací v databázích měla k dispozici. Podle úvěrové smlouvy žalobkyně žalovanému na jeho žádost poskytla úvěrový rámec do částky 30 000 Kč. Dne 8. 1. 2024 poskytla žalobkyně žalovanému částku 10 000 Kč s tím, že žalovaný měl podle smlouvy splácet alespoň úrok (40 % měsíčně) do 7. dne v každém měsíci. Žalovaný svůj dluh nesplácel, a proto žalobkyně rozhodla o zesplatnění úvěru k 12. 5. 2024 a požadovala též zaplacení částky smluvní pokuty 0,1 % denně z částky 10 000 Kč od 13. 5. 2024 do 14. 6. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodl podle § 115a z. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), aniž nařizoval jednání.4. Protože žalovaný se vůči žalobním tvrzením nevymezil, soud považoval žalobní tvrzení za sporná a provedl k nim důkazy označené v žalobě.5. Žalobkyně tvrdila zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a předložila k tomu listiny: Ze mzdových lístků [právnická osoba] soud zjistil, že žalovanému měla být zúčtována mzda 23 141 Kč, 26 381 a 26 381 Kč (za měsíce srpen 2022, červenec 2022 a červen 2022). Ze skenů řidičského a občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného.6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. 177673 z 8. 1. 2024 soud zjistil, že žalobkyně uzavřela se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (na webových stránkách www.rerum.cz) uvedenou úvěrovou smlouvu. Žalobkyně poskytla žalovanému revolvingový úvěr (úvěrový limit) 30 000 Kč za úrok ve výši 40 % měsíčně na dobu do splacení úvěru. RPSN mělo činit 5 555,92 %. Žalovaný měl vrátit úvěr ve splátkách k 7. dni v měsíci minimálně ve výši přirostlého úroku (za uplynulé, tj. měsíční období). Jistina mohla být splacena kdykoliv v době trvání smlouvy. Úvěr se stával splatným, pokud žalovaný byl v prodlení po dobu dvou kalendářních měsíců. Účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky, s níž je žalovaný v prodlení.7. Z potvrzení o provedení transakce z 8. 1. 2024 soud zjistil, že žalobkyně poskytla na účet žalovaného částku celkem 10 000 Kč.8. Ze zesplatnění spotřebitelského úvěru č. 177673 z 9. 5. 2024 soud zjistil, že žalobkyně mínila upozornit žalovaného na zesplatnění úvěru k 9. 5. 2024 (pro porušení platební povinnosti) a uplatňovala pohledávku k uvedenému datu ve výši 30 388 Kč. U dopisu nebylo prokázáno jeho odeslání, popř. doručení žalovanému.9. Z výzvy z 14. 6. 2025 soud zjistil, že žalobkyně požadovala na žalovaném zaplacení před podáním žaloby zaplacení částky 35 717,99 Kč (součet pohledávek žalobkyně ze smlouvy). Z podacího lístku soud zjistil, že předžalobní výzva byla odeslána poštou 14. 6. 2025.10. Soud skutková zjištění výše převzal za svůj skutkový závěr.11. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. § 87 odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.15. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytnula žalovanému revolvingový úvěr s limitem ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal tuto úvěr splácet minimálně měsíčním přírůstkem sjednaného úvěru (úroky).16. Před sjednáním úvěru žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 odst. 1, odst. 2 z. č. 257/2016 Sb. Žalobkyně sice reálně úvěruschopnost zkoumala, avšak své povinnosti řádně nesplnila. Ověřila prakticky pouze příjmy žalovaného za poslední tři měsíce před uzavřením úvěrové smlouvy. Žalobkyně se však (alespoň podle výsledků dokazování) nezabývala závazky a výdaji žalovaného; žalobkyně nepředložila výsledky lustrací žalované v registrech a spokojila se pouze s doložením příjmů žalovaného (aniž by ostatně bylo jasné, že zaměstnání žalovaného v době uzavření smlouvy trvá). Protože žalobkyně se nezajímala o podmínky zdroje příjmu žalovaného a o jeho výdaje (včetně vyhodnocení rizik vrácení úvěru), je třeba považovat úvěrovou smlouvu ve smyslu § 87 odst. 1 z. č. 257/2016 Sb., § 2 odst. 3, § 580 odst. 1, § 588 věta první občanského zákoníku za neplatnou.17. V daném případě tedy původní věřitel neposuzoval úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů; nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).18. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Při vypořádání bezdůvodného obohacení soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že„ ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů poskytnutých za porušení donucujících ustanovení zákona spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnu