12 C 330/2025-28 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Předmětem řízení je zaplacení částky 17 800 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 1. 2024, [číslo] (dále jen„ spotřebitelský úvěr“). Žalovaná ničeho na dluh neuhradila.2. Žalovaná proti žalobě ničeho nenamítala.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 25. 1. 2024, [číslo] soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně měla poskytnout žalované úvěr s limitem čerpání do částky 20 000 Kč se smluvním úrokem 40 % měsíčně při RPSN dle smlouvy ve výši 5555,92 %. Žalovaná měla nejprve splácet úrok v měsíčních splátkách vždy ke každému 24. dni v měsíci a při skončení smlouvy i jistinu úvěru.5. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalované na její účet u Raiffeisenbank a.s. č. ú.: [bankovní účet] dne 25. 1. 2024 částku 10 000 Kč.6. Z dopisu žalobkyně ze dne 26. 5. 2024 soud zjistil, že oznámila žalované zesplatnění úvěru ke dni 26. 5. 2024 a vyzvala ji k úhradě dluhu.7. Ze žádosti žalované o poskytnutí úvěru soud zjistil, že deklarovala měsíční příjem 28 018 Kč a měsíční výdaje 20 000 Kč.8. Z výplatních lístků žalované za měsíc 10, 11, 12/2023 soud zjistil, že dosahovala měsíčního příjmu mezi 27 až 28 tisíc Kč čistého.9. Z předžalobní upomínky ze dne 14. 6. 2025 soud ujistil, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.10. Vzhledem k tomu, že si jednotlivá skutková zjištění vzájemně neodporují, odkazuje na ně soud jako na skutkový závěr ve věci.11. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.13. Podle § [číslo] k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.16. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.17. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 25. 1. 2024 uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, na jejímž základě žalobkyně poskytnula žalované finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala tento úvěr splácet měsíčními splátkami stanovenými ve smlouvě, a to včetně úroku za poskytnutí úvěru. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnila a neuhradila ničeho.18. Žalobkyně přezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy o úvěru v souladu s ust. § 86 zák. č. 257/2016 Sb.19. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o poplatku za poskytnutí úvěru musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).20. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13 EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).21. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.22. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod, zejména vedou k nežádoucímu důsledku uváděnému Ústavním soudem, že celková splácená částka může výrazně převyšovat částku poskytnutou. Za situace, kdy byl sjednán úrok spotřebitelského úvěru ve výši 40 % z poskytnuté jistiny úvěru měsíčně, tj. 480 % ročně, RPSN činí dle smlouvy o úvěru 5555,92 %, byla sjednána pro případ prodlení žalované se splácením dluhu smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky, poplatky za upomínání ve výši 200 Kč a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku, je třeba smlouvu o úvěru vyhodnotit jako neplatnou pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.23. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2993 občanského zákoníku. Protože žalovaná neuhradila na dluh ze smlouvy o úvěru ničeho, přísluší žalobkyni právo na náhradu částky 10 000 Kč včetně úroku z prodlení z přiznané částky v souladu s § 1970 občanského zákoníku, přičemž splatnost byla stanovena dle výzvy k plnění 14. 6. 2025. Ve zbývající části soud žalobu zamítl jako nedůvodnou z důvodů shora uvedených.24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že ji účastníkům nepřiznal, neboť jejich úspěch po zohlednění výše žalované jistiny dluhu včetně smluvní pokuty a úroku z prodlení byl zhruba stejný.25. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.