13 C 29/2026-14 — Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 051 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 28.11.2024, skutkově uváděje, že právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 13 800 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr včetně poplatku za poskytnutí úvěru, úroku. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek na žalobkyni.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, ve věci se nevyjádřil.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Protože se žalovaný ve věci nevyjádřil, provedl soud k důkazu pouze listiny předložené žalobkyní, a to v rozsahu níže uvedeném s ohledem na soudem uvedený právní názor. Ostatní listiny předložené žalobkyní soud neprováděl, neboť z nich nebylo možné zjistit právně významné skutečnosti. Zjištění učiněná z listin předložených žalobkyní pokládá soud za skutkový závěr ve věci samé, jelikož si tato dílčí skutková zjištění neodporují:A) Smlouvou o úvěru č. , hodnota, ze dne 28.11.2024 má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru dle níž se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr do výše sjednaného rámce za podmínek uvedených ve smlouvě, žalovaný měl vrátit úvěr včetně úroku. Právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, dle potvrzení o provedení transakce (výpisu z účtu) poskytnul žalovanému v období 28.11.2024 až 12.3.2025 převodem na účet uvedený ve smlouvě (260048019/0300) úvěr ve výši 13 800 Kč.B) Smlouvou o postoupení pohledávek má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, na žalobkyni.C) Předžalobní upomínkou z 14.9.2025 má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovanou o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.D) Žalovaný dle potvrzení o transakcích k úvěrovému účtu uhradil 7 396 Kč.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům:6. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.8. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.9. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.10. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.12. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 13 800 Kč. Žalovaný se zavázal splatit tento úvěr, a to včetně úroku. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, plnil toliko částečně. Pohledávky, jež jsou předmětem tohoto řízení, byly na žalobkyni postoupeny smlouvou o postoupení pohledávek v souladu s § 1879 a násl. občanského zákoníku.13. Žalobkyně má nepochybně právo na vrácení jistiny. Další ujednání smlouvy o poplatku musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele. Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1813 a násl. občanského zákoníku) národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).14. Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek a zakázaných ujednání (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1814 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné. Smluvní ujednání odporující nejen § 1814 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou nemá žádné účinky, protože se k němu dle § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží (žalovaný se tohoto ujednání nedovolává).15. Nejprve soud zvažoval, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 (dostupné na www.usoud.cz). Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní (jako příklad byly uvedeny smluvní pokuty ve výši 30 – 40 % za prodlení v řádech jednotek týdnů, smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek). Na tomto závěru nemůže nic změnit souhlas klienta s uvedenými podmínkami. V konkrétním případě Ústavní soud (v prvním uvedeném nálezu) shledal za nepřípustné podmínky týkající se úvěru 4.950 Kč při úroku 79 % a RPSN 115,32 %, za současného vystavení dvou biankosměnek, smluvní pokuty 7 % z jistiny v případě prodlení po dobu 4 dnů, zesplatnění všech závazků při prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku, pokut 500 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli.16. Srovnání podmínek půjček (úvěrů), které byly prohlášeny za zjevně nespravedlivé (a nehodné soudní ochrany) s podmínkami posuzované smlouvy o úvěru vede soud k závěru, že sjednané podmínky se vyznačují řadou shod. Smlouva je jako celek neplatná pro významnou nerovnováhu vzájemných práv a povinností smluvních stran (nevyváženost vzájemných práv a povinností), smluvní úrok činí 279,83 % p.a., RPSN činí 660 %, přičemž jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke konečnému závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku.17. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci si povinni vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku). Protože žalovaný uhradil 7 396 Kč, ale byla mu poskytnuta shora uvedená částka podle neplatné smlouvy, je povinen toto poskytnuté plnění vrátit. Soud proto žalobě co do jistiny dluhu vyhověl, včetně úroku z prodlení z této částky dle § 1968 občanského zákoníku, tj. uplynutím lhůty dle výzvy k plnění. Ve zbytku, tj. ohledně smluvního nároku na úhradu úroku, části úroku z prodlení, žalobu ve výroku II. zamítl, neboť nárok je v této části nedůvodný, a to vzhledem k závěru o neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Soud se tak již věcně nezabýval otázkou řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o.s. ř. tak, že vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu náklady přiznány nebyly, kdy žalovanému žádné nevznikly.