13 C 43/2026-61 – Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 86 059 Kč Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 21.5.2025.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Soud jednal dle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti žalovaného, provedl následující listinné důkazy předložené žalobkyní:4. Z hodnocení klienta soud zjistil, že měsíční příjmy žalovaného byly uvedeny částkou 46 300 Kč (příjem ze zaměstnání), výdaje částkou 22 660 Kč.5. Z ověření v registru SOLUS ze dne 20.5.2025 soud zjistil, že žalovaný nebyl evidován jako dlužník.6. Z ověření v registru NRKI z 20.5.2025 soud zjistil, že u žalovaného byly evidovány 4 žádosti o úvěr, expozice částkou 710 375 Kč, limit částkou 115 100 Kč, dluh po splatnosti částkou 8 801 Kč.7. Z potvrzení o příchozí úhradě k účtu žalovaného č. 1448233018/3030 soud zjistil, že zde byly uvedeny transakce k účtu (příchozí úhrady od zaměstnavatele žalovaného) v částce 39 411 Kč z 12.5.2025, v částce 41 361 Kč z 13.2.2025.8. Z předsmluvního formuláře, z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 6.2.2024, z oznámení o schválení úvěru, soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit spolu s úrokem ve výši 78,57 % ročně (RPSN 116,04 %) ve formě 48 měsíčních splátek po 4 125 Kč měsíčně do 15 dne v měsíci (počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy byl úvěr vyplacen); celkem měl na poskytnutý úvěr žalobkyni vrátit částku 198 000 Kč. K zajištění (utvrzení) dluhu žalovaného byly sjednány smluvní pokuty pro případ prodlení 499 Kč za každou dlužnou splátku s délkou prodlení přesahující 30 dnů, maximálně 2.999 Kč za každý kalendářní rok, a náklady vzniklé v souvislosti s prodlením ve výši 200 Kč za každé prodlení s úhradou splátky v délce 15 dnů. Při prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části v délce 65 dnů bylo ujednáno automatické zesplatnění úvěru s tím, že zesplatněním se součástí jistiny stávala dosud nezaplacená jistina a úroky. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny vzniklé zesplatněním byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nové jistiny (nesplacená jistina + úroky) za každý den prodlení.9. Z dodatku č.1 ke smlouvě, důkazu o platbě z 20.5.2025 soud zjistil, že smlouva o úvěru byla dne 21.5.2025 uzavřena elektronicky.10. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalovanému byla dne 21.5.2025 převedena částka 60 000 Kč na účet 01448233018/3030, vedený ve smlouvě jako účet žalované.11. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný žalobkyni uhradila na splátkách celkem částku 0 Kč.12. Z výzvy k zaplacení ze dne 16.7.2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu (dlužné splátky č. 1 a 2) s tím, že pokud nedojde k úhradě dlužných splátek, může dojít k zesplatnění celého úvěru.13. Z výzvy k zaplacení ze dne 15.8.2025 soud zjistil, že žalobkyně vyzývala žalovaného k úhradě dluhu (dlužné splátky č. 1,2,3) s tím, že pokud nedojde k úhradě dlužných splátek, může dojít k zesplatnění celého úvěru14. Z oznámení ze dne 19.8.2025 soud zjistil, že žalobkyně žalovanému oznámila okamžité zesplatnění závazků z důvodu prodlení o délce 65 dnů a vyzvala jej k úhradě částky 73 144 Kč ve lhůtě do 10 dnů od odeslání oznámení.15. Z předžalobní výzvy z 27.1.2026 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že z důvodu prodlení s úhradou splátky úvěr o délce 65 dnů došlo k zesplatnění úvěru a vyzvala žalovanou před podáním žaloby k dobrovolnému splnění dluhu ve lhůtě 15 dnů16. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.17. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.18. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.19. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.20. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.21. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr včetně úroku ve výši 78,57 % ročně splatit 48 měsíčními splátkami stanovenými smlouvou. Žalovaný své povinnosti vyplývající ze smlouvy řádně neplnil, na splátkách ničeho neuhradil. S ohledem na uvedené má žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.22. Pokud jde o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně předložila výpisy z registru SOLUS, NRKI, prohlášení klienta, kopii občanského průkazu žalované, hodnocení klienta a potvrzení o úhradách k účtu. Výše příjmu žalovaného cca 46 000 Kč sice může budit zdání, že žalovaný by mohl měsíčně splácet závazek ve výši 4 125 Kč, avšak závěr, že bude žalovaný s velkou pravděpodobností schopna poskytnutý úvěr splácet, není možné učinit bez analýzy celkové finanční a majetkové situace žalovaného. Z důkazů předložených žalobkyní však takový závěr učinit nelze, výpisy z registrů SOLUS a NRKI nejsou samy o sobě postačující, a z potvrzení o úhradách lze dovodit pouze to, že na účet byly zaměstnavatelem povedeny výplaty mzdy. Žalobkyně nedostatečně zohlednila rizika spočívající v existenci jiných úvěrových závazků žalovaného. Vzhledem k uvedeným zjištěním a vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že by jiným způsobem prověřovala finanční a majetkové poměry žalovaného, nezbylo soudu než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zůstane spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy žalobkyně porušila při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.23. Pokud jde o posouzení smlouvy z hlediska ochrany spotřebitele, pak základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1813 a násl. občanského zákoníku. Soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, která se zabývala zjevnou nespravedlností ujednání smluv o zápůjčce a úvěru: např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 199/11 (www.usoud.cz), v nichž Ústavní soud uzavřel, že soudní ochrany se nemá dostávat subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Dále uvedl, že ustanovení smluv