19 C 136/2026-11 – Okresní soud v Karlových Varech

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 41 460 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o úvěru ze dne 1. 2. 2024, č. , číslo, . Touto smlouvou právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, , později názvem , právnická osoba, .) poskytnul žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaný měl vrátit tento úvěr ve formě měsíčních splátek ve výši sjednaného smluvního úroku 40 % p. m. (měsíčně, tedy 12 000 Kč). Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku a při prodlení také smluvní pokuty. Žalovaný uhradil celkem částku 18 150 Kč. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2026 na společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, a ta tentýž den na žalobkyni.2. Žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal.3. Soud ve věci rozhodl za splnění podmínek podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.4. Jelikož žalovaný proti žalobě ničeho nenamítal, provedl soud pouze důkazy předložené žalobkyní a podle § 157 odst. 4 o. s. ř. pokládá soud na základě důkazů (listin) předložených žalobkyní za skutkový závěr ve věci samé, následující skutečnosti:A) Smlouvou o úvěru ze dne 1. 2. 2024, č. , číslo, má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, , později názvem , právnická osoba, .) a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobkyně poskytnul žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, žalovaný měl vrátit úvěr ve formě měsíčních splátek ve výši sjednaného smluvního úroku 40 % p. m. (měsíčně, tedy 12 000 Kč). Žalovaný se zavázal vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku a při prodlení také smluvní pokuty. Žalovaný uhradil celkem částku 18 150 Kč.B) Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky, jež tvoří předmět tohoto řízení, smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2026 na společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, a ta tentýž den na žalobkyniC) Předžalobní upomínkou má soud za prokázané, že žalobkyně upomenula žalovaného o dobrovolné splnění dluhu před podáním žaloby.D) Soud přihlédl k tvrzením žalobkyně, jež jsou v její neprospěch, s tím, že žalovaný uhradil celkem částku 18 150 Kč.5. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Nejprve soud posuzoval platnost smlouvy o úvěru.Posouzení úvěruschopnosti7. V daném případě právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť nebyl dodržen postup upravený v § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení, např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů).8. Žalobkyně k výzvě soudu nedoplnila svá tvrzení týkající se úvěruschopnosti žalovaného obsažená v žalobě, v níž uvedla, že v rámci žádosti o úvěr byl žalovaný dále vyzván původním věřitelem k prokázání vlastnictví bankovního účtu a úvěruschopnosti prostřednictvím online služby společnosti Kontomatik UAB, kód právnické osoby , Anonymizováno, , kód , IBAN, , sídlem , Anonymizováno, , která disponuje licencí AISP – , právnická osoba, (Poskytovatel služby informování o platebním účtu) v souladu s tzv. druhou směrnicí Evropské unie o platebních službách (PSD2), kdy na základě souhlasu žalovaného poskytuje třetí strana (banka či jiná finanční instituce) informace o platebním účtu a transakcích, které byly vykonané na účtu žalovaného. Alternativně byl žalovaný povinen doložit výpisy z bankovního účtu za poslední 3 měsíce.9. Žalobkyně však nepředložila soudu žádný výpis z bankovního účtu žalovaného ani výstup od společnosti Kontomatik UAB. Naopak dle žalobkyní předložených všeobecných obchodních podmínek, konkrétně č. l. 7.16., je zřejmé, že žalovaný udělil souhla s využití systému Instator (srovnej znění č. l. 7.16. podmínek: „Souhlas se využitím osobních údajů Klienta prostřednictvím systému ověření totožnosti Klienta Instantor. Klient kliknutím na tlačítko “Požádat” jak je toto popsáno v č. l. 3.1.1. těchto VOP výslovně souhlasí s tím, aby Zapůjčitel ověřil jeho totožnost a údaje o jeho bankovním účtu pomocí počítačového systému Instantor…).“10. Ze shora uvedeného je zřejmé, že právní předchůdce žalobkyně (, právnická osoba, , IČO , IČO, ) neposuzoval řádně úvěruschopnost žalovaného, neboť neprovedl porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele (žalovaného), získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, tedy podkladů vystavených třetími osobami, odlišnými od spotřebitele, a to za situace, kdy byl žalovaný ohrožen vyšší splátkou ve výši 12 000 Kč. Proto je shora citovaná smlouva absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku, jak vyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu.Neplatnost pro rozpor s dobrými mravy11. Soud dále posuzoval spotřebitelskou smlouvu podle právní úpravy ochrany spotřebitele, představované ustanoveními § 1813 a násl. občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Soud při svých právních úvahách přihlédl také k judikatuře Ústavního soudu, který se opakovaně vyjadřoval k posuzování konfliktu zásady „smlouvy se mají dodržovat“ a skutečným „principem rovnosti“, např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18, ve kterém, mimo jiné, uzavřel: „Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit srv. nález ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost (č. l. 1 Listiny). Ta má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jinak řečeno, ze střetu autonomie vůle a zásady rovnosti plyne ochrana slabší strany. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a samozřejmě též judikatury Ústavního soudu (srv. podrobně nález ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, dle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost II. ÚS 996/18 6 jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat nález ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181)]“. Při právním posouzení soud uvažoval také o oddělitelnosti jednotlivých ujednání, zda smlouva o úvěru jako celek obstojí pod úhlem hodnocení smlouvy jako zjevně nespravedlivé (které se nemá dostat soudní ochrany) – viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo zda je možné uvažovat o částečné neplatnosti posuzované smlouvy o úvěru. K ochraně spotřebitele přistoupil Ústavní soud opakovaně, a to až ve fázi výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy exekuce byla vedena podle pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dokonce i v podobě rozhodnutí soudů (k tomu srovnej velmi nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18, jenž přehledně uvádí judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu. Judikatura Nejvyššího soudu, reprezentovaná např. rozhodnutím sp. zn. 33 Odo 234/2005 (obdobně také v rozhodnutí sp. zn. 2