22 C 611/2019-15 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu částku 5 540 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne [datum] jeho právní předchůdce společnost [právnická osoba], [IČO], poskytl žalovanému prostřednictvím elektronického formuláře uveřejněného na svých webových stránkách úvěr ve výši 2 000 Kč. Žalovaný měl úvěr vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru 540 Kč nejpozději do 22. 1 [rok]. Pro případ prodlení se splácením úvěru se žalovaný zavázal dále uhradit jednorázovou smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč. Dlužná pohledávka za žalovaným činí celkem 5 540 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupena původním věřitelem na žalobce. Žalobce zaslal žalovanému dne [datum] výzvu k plnění. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a k jednání konanému dne [datum] se, ač řádně a včas předvolán, nedostavil. Protože zástupce žalobce se z přítomnosti u jednání omluvil a souhlasil s jednáním bez jeho přítomnosti a žalovaný o odročení jednání nepožádal, soud věc projednal a rozhodl na základě obsahu spisu a provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.) bez přítomnosti stran sporu. 3. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. 4. Žalobce je věřitelem pohledávky uplatněné v tomto řízení z titulu platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“). Žalobce prokázal uzavření smlouvy o úvěru a přenechání peněz žalovanému jako dlužníkovi. Žalovaný, tedy dlužník, měl ve sjednané době peníze vrátit s poplatkem za jejich poskytnutí. Bylo na dlužníkovi, aby prokázal, že k prodlení s placením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že poskytnuté peněžní prostředky vrátil, popř. že dluh zanikl jinak (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 98/2000 a ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 475/2006). Dlužník nic takového v řízení netvrdil ani neprokázal a vůči uplatněným nárokům žádné námitky nevznesl. Ze smlouvy o úvěru má dlužník povinnost poskytnutý úvěr vrátit a zaplatit úroky (§ 2395 o. z.). Jelikož dlužník jistinu nevrátil, soud v tomto rozsahu žalobě vyhověl, a uložil dlužníku zaplatit jistinu. 5. Úvěrová smlouva je pojmově smlouvou úplatnou (§ 2395 o. z.). Pokud jde o úplatu za úvěr, soud v této části žalobě nevyhověl, když vycházel z následujících úvah. Úplata za poskytnutí úvěru (úrok) může být vyjádřena jak procentní sazbou, tak i kapitalizovaným úrokem, někdy věřiteli označovaným jako poplatek za poskytnutí úvěru či jiným výrazem vyjadřujícím úplatu spojenou s poskytnutím úvěru (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012). V projednávané věci soud ze smlouvy o úvěru zjistil, že vedle vrácení jistiny úvěru musí dlužník zaplatit poplatek ve výši 540 Kč. Celková úplata za úvěr 2 000 Kč za dobu od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti, tj. za dobu 16 dní, činí 540 Kč. Soud má při porovnání statistických dat ČNB o výši obvyklé úplaty (úroku) za bankovní úvěry (zápůjčky) a ceny poskytnuté zápůjčky (poplatku) v tomto případě za to, že poplatek požadovaný žalobcem značně přesahuje výši obvyklé úplaty vzhledem k délce sjednaného období jejího poskytnutí. Výši úplaty za poskytnutý úvěr lze proto považovat za nepřiměřenou, neboť i po přihlédnutí k tomu, že se jedná o úvěr tzv. nebankovního poskytovatele, značně přesahuje obvyklou sazbu požadovanou bankami. Nepřiměřená úplata je v rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o. z.), když k tomuto právnímu jednání soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o. z.). Proto částka poplatku za poskytnutí úvěru nebyla žalobci přiznána. 6. Žalobce dále požadoval zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 000 Kč, a to s odkazem na čl. V. Rámcové úvěrové smlouvy, podle kterého se dlužník pro případ prodlení zavazuje zaplatit smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč. Podle § 2048 o. z. si smluvní strany pro případ porušení smluvní povinnosti mohou sjednat smluvní pokutu. Podle § 1813 o. z. jsou však ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, zakázána. Podle § 1815 o. z. se pak k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží. Smluvní pokutu ve výši 3 000 Kč hodnotí soud v tomto případě jako nepřiměřenou, a to vzhledem k poměru výše poskytnutého úvěru 2 000 Kč a smluvní pokuty 3 000 Kč, a to za prodlení v trvání byť i jediný den. Ve smyslu § 1815 o. z. proto soud k takovému ujednání nepřihlížel a žalobu v této části zamítl. 7. Mezi žalovaným a předchůdcem žalobcem byla uzavřena smlouva o zápůjčce a zápůjčka byla žalovanému poskytnuta (§ 2390 o. z.). Žalovaný měl zápůjčku vrátit ve sjednané době. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že k prodlení s vrácením zápůjčky, jak bylo sjednáno, nedošlo, že ji vrátil, popř. že dluh zanikl jiným způsobem. Žalovaný nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení zápůjčky neprokázal. Proto bylo žalobě vyhověno. Aktivní legitimace žalobce pak plyne z platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1895 odst. 1 o. z.). 8. Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaný neprokázal, že dluh splnil řádně a včas, věřiteli tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o. z.). Úrok z prodlení byl proto přiznán, a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení z částky jistiny. 9. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy v tomto případě to byl žalovaný, který měl ve věci převážný úspěch. Protože však žalovaný žádné náklady řízení nepožadoval (ve věci zůstal pasivní po celou dobu, tudíž mu ani nevznikly), soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 10. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř..