21 C 258/2021-18 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal soudního rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 1 500 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že byla prostřednictvím internetu dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 1 500 Kč, a to bankovním převodem na účet žalovaného č. [bankovní účet], který měl být splacen nejpozději dne 1. 11. 2016. Původní věřitel poskytoval úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na základě které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů a to včetně svého telefonního čísla a e-mailové adresy, tím žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu. Žalovaný následně odsouhlasil znění úvěrové smlouvy jakožto podmiňující krok pro pokračování v registraci na webových stránkách původního věřitele. Žalovaný zaslal původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného úvěr splácet mu byl zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy s navrhovanou výší úvěru a splatností. Žalovaný tento návrh smlouvy akceptoval, a původní věřitel úvěr žalovanému vyplatil dne 30. 9. 2016. Platbu, kterou žalobkyně provedla ve prospěch žalovaného, identifikovala uvedením variabilního symbolu v podobě rodného čísla žalovaného. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce částku 1 500 Kč do 1. 11. 2016. Žalovaný však do data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátil. Žalovaný byla upomínán k úhradě dluhu a to i formou předžalobní upomínky ze dne 22. 1. 2020 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 12. 2019 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Žalovaný dlužnou částku žalobci do podání žaloby neuhradil. 2. Ve věci bylo rozhodnuto ve smyslu ust. §115a o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť na výzvu soudu dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. žádný z účastníků řízení nevyjádřil nesouhlas s tímto postupem soudu. Soud při svém rozhodnutí vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 3. Soud učinil následující skutkový a právní závěr: Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce spol. [právnická osoba] a žalovaným ze dne [datum], z dokladu o odeslání částky 1 500 Kč na účet žalovaného ze dne [datum], z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 22. 1. 2020 a z předžalobní výzvy ze dne 22. 1. 2020, má soud skutková tvrzení uvedená v žalobě za prokázaná. Mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce byla uzavřena smlouva o úvěru a úvěr byl žalovanému poskytnut (§ 2395 o. z.). Žalovaný měl úvěr vrátit ve sjednané době do 1. 11. 2016. Bylo na žalovaném, aby prokázal, že k prodlení s vrácením úvěru, jak bylo sjednáno, nedošlo, že ho vrátil, popř. že dluh zanikl jiným způsobem. Žalovaný nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení úvěru neprokázal. Proto bylo žalobě vyhověno. Aktivní legitimace žalobce pak plyne z platně uzavřené smlouvy o postoupení pohledávek (§ 1895 odst. 1 o. z.) ze dne 16. 12. 2019. 4. Nárok na úrok z prodlení pak vzniká ze zákona okamžikem prodlení s placením. Žalovaný neprokázal, že dluh splnil řádně a včas, věřiteli tak vznikl rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1970 o. z.). Žalobci náleží úrok z prodlení ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ke dni okamžiku prodlení, tj. od 2. 11. 2016. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že soud přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 500 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Náhrada nákladů je dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta, který zatupoval účastníka, jemuž byla přiznána náhrada nákladů řízení. 6. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o zápůjčce mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl, neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 7. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř. 8. Lhůty k plnění byly stanoveny dle § 160 odst. 1 o. s. ř. jako základní zákonné pro peněžité plnění. 9. V odůvodnění rozsudku soud s odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. uvedl pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci, neboť proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.