23 C 244/2021-36 — Okresní soud v Liberci

1. Žalující strana se domáhala, aby soud uložil žalované straně zaplatit jí částku 12 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12 000 Kč od 7. 9. 2018 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 646,17 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 3 072 Kč a administrativní poplatky za celkem čtyři odeslané upomínky v celkové výši 2 341 Kč. 2. Žalující strana (dále označená též jako věřitel) tvrdila, že [právnická osoba] (dále označený též jako předchozí věřitel nebo poskytovatel úvěru) uzavřela se žalovanou stranou (dále označená též jako dlužník) smlouvu o úvěru [číslo] dne 14. 10. 2016, kterou přenechala žalované straně částku 12 000 Kč. Dlužník se zavázal celý úvěr vrátit ve sjednaném termínu, do 14. 11. 2016, což ale nesplnil a žalující strana se jako věřitel, který nabyl pohledávku ze smlouvy o úvěru od poskytovatele úvěru na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 8. 2018, domáhá jejího zaplacení. 3. Žalující strana vzala žalobu před zahájením jednání ve věci co do částky administrativního poplatku ve výši 741 Kč, zpět. Řízení proto bylo v tomto rozsahu částečně zastaveno výrokem II, když podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř., může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to z části nebo zcela, soud pak podle odst. 2 věty řízení v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Podle odst. 4 není třeba vyžadovat stanovisko protistrany, dojde-li ke zpětvzetí návrhu dříve, než ve věci začalo jednání. 4. Soud při projednávání věci postupoval v souladu s § 6 o.s.ř., podle kterého v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny. Ustanovení tohoto zákona musí být vykládána a používána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání. 5. Přihlédl i k zásadě, že„ (v ) občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost. Soud není povinen prověřovat z úřední povinnosti tvrzení, které druhá strana nepopírá a nezpochybňuje.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003 sp. zn. 22 Cdo 89/2002). 6. Podle § 101 odst. 1, 2 o.s.ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu. Nestanoví-li zákon jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní. 7. Žalovaná strana byla v řízení zcela nečinná. K žalobě, která jí byla doručena, se nijak nevyjádřila. Lze tak uzavřít, že na straně žalované strany nebyla vznesena žádná námitka, která by činila uplatněný nárok jakkoliv sporným. Uplatněný nárok je dle tvrzených skutečností zjevně opodstatněný. 8. Protože věc bylo lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby věc byla rozhodnuta bez nařízení jednání (§ 115a o.s.ř.) a stanovil jim lhůtu k vyjádření. Současně soud k výzvě připojil doložku, že nevyjádří-li se účastník v určené lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci se k výzvě soudu nevyjádřili a ve světle výše uvedených ustanovení zákona je proto jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání předpokládán. 9. Z oznámení o postoupení pohledávky vyhotoveného předchozím věřitelem dne 21. 9. 2018, z podacího archu ze dne 24. 9. 2018, smlouvy o postoupení pohledávek a potvrzení o přijetí platby má soud za zjištěné, že na žalující stranu byla postoupena pohledávka, která je předmětem řízení (§ 1879, § 1882 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). 10. Listinou zachycující obsah smlouvy o úvěru [číslo] uzavřenou mezi předchozím věřitelem a dlužníkem byla prokázána tvrzení žalující strany o sjednání smlouvy o úvěru. Ze smlouvy bylo zjištěno, že jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč za poplatek 3 072 Kč se splatností do 14. 11. 2016, žalující straně. Součástí smlouvy jsou i smluvní podmínky. Listinou zachycující výpis bankovních transakcí ze dne 14. 10. 2018 bylo prokázáno poskytnutí částky ve výši 12 000 Kč dlužníkovi. 11. Z předžalobní výzvy ze dne 27. 1. 2021, spolu s podacím archem ze dne 5. 2. 2021 má soud za zjištěné, že žalovaná strana byla ohledně dluhu upomenuta. 12. Z listin výzva ze dne 20. 12. 2016, 23. 11. 2016, 2. 12. 2016, 11. 12. 2016 bylo zjištěno, že obsahují výzvu žalované straně k zaplacení dluhu. 13. Po provedeném dokazování a zhodnocení provedených důkazů soud učinil následující skutkový a právní závěr. 14. Na žalující stranu byla postoupena vymáhaná pohledávka. Dlužníkovi bylo postoupení pohledávky předchozím věřitelem oznámeno (§ 1879, § 1882 zákona č. 89/2012 Sb.). Tím bylo založeno oprávnění žalující strany vymáhat v soudním řízení postoupenou pohledávku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007). 15. Mezi dlužníkem a předchozím věřitelem byla uzavřena smlouva o úvěru. Dlužník je povinen jistinu úvěru vrátit a platit z poskytnutého úvěru smluvené úroky (§ 2395 o.z.). Soud ověřil, že uplatněné nároky vyplývají jasně ze smlouvy a byly sepsány jasným a srozumitelným jazykem (čl. 5 směrnice 93/13 EHS). 16. Dlužník smlouvu nezpochybnil. Bylo na něm, aby prokázal, že k prodlení s vrácením peněžních prostředků, jak bylo sjednáno, nedošlo a že dluh splatil, popř. že dluh jinak zanikl (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 98/2000 a ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 475/2006). Dlužník nic takového v řízení netvrdil, žádné námitky nevznesl a vrácení neprokázal. Soud proto žalované straně uložil zaplatit jistinu. 17. Pokud jde o nárok na zaplacení smluvního úroku ve výši 3 072 Kč, soud vyšel z následujících úvah. Smlouva o úvěru je nutně sjednávána jako úplatná, přičemž úplata může být vyjádřena jak procentní sazbou, tak i kapitalizovaným úrokem, někdy označovaným jako poplatek či jiným výrazem vyjadřujícím úplatu spojenou s poskytnutím úvěru (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013 sp. zn. 21 Cdo 869/2012, jehož závěry jsou použitelné i nadále). Způsob úročení lze přitom dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úrok počítá (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li úvěr v této lhůtě vrácen), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí úvěru do jeho splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.). 18. V projednávané věci bylo ze smlouvy zjištěno, že celková úplata za úvěr ve výši 12 000 Kč za dobu od poskytnutí úvěru (14. 10. 2016) do jeho splatnosti (14. 11. 2016) činí celkem 3 072 Kč. 19. Vzhledem k tomu, že ČNB neeviduje obvyklou výši úroku požadovaného nebankovními poskytovateli spotřebitelských úvěrů, soud vycházel z jiných veřejně dostupných údajů za účelem zjištění alespoň rámcového srovnání ceny na trhu, a to šetření, která provedla [právnická osoba] v tísni. [webová adresa], [webová adresa] Přestože v projednávané věci se nejedná o zcela totožný úvěrový produkt, jaký byl testován, lze i přesto získat alespoň rámcový přehled o výši úplaty za úvěr požadované nebankovními poskytovateli. 20. Výši úroku za poskytnutý úvěr lze proto prohlásit za nepřiměřenou, neboť i po přihlédnutí k tomu, že se jedná o úvěr tzv. nebankovního poskytovatele, značně přesahuje úplatu (úrok), kterou lze na základě provedeného srovnání považovat ještě za přiměřenou, a tedy mravnou. 21. Nepřiměřený smluvní úrok je shledán v rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 o.z.). Jelikož vada právního jednání spočívá v rozporu s dobrými mravy, jedná se o vadu, ke které soud přihlíží i bez návrhu (§ 588 o.z.). Proto částka poplatku za poskytnutí úvěru nebyla žalující straně přiznána. 22. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, rozpor s dobrými mravy v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úroku není (vyjma § 1796 o.z.) nijak zákonem určena. 23. Žalující strana se dále domáhala nákladů na upomínání ve výši 1 600 Kč (po učiněném zpětvzetí). V zásadě sjednání poplatku za zaslání upomínky lze připustit (§ 1 odst. 2 o.z.), pokud spotřebitel byl na tento důsledek prodlení předem upozorněn, avšak nelze připustit takový výkon sjednaného práva, jehož cílem ve skutečnosti není dlužníka upomenout