19 C 68/2022-63 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým soud uložil žalovanému zaplatit mu částku 8 683,10 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalovaným a žalobcem došlo dne [datum] k uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu č. [bankovní účet], na základě které byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr do výše limitu 10 000 Kč. Žalovaný byl povinen platit roční úrok z kontokorentu ve výši 18,90 % ročně a ceny za služby spojené s vedením kontokorentu v souladu s platným sazebníkem ČS. Žalovaný se dále zavázal splatit čerpanou výši kontokorentu včetně úroků a cen za služby nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání a současně sjednaný povolený limit nepřekročit. Tuto povinnost však žalovaný porušil, překročil sjednanou výši kontokorentu, vznikl mu nepovolený debetní zůstatek. Žalovaný nepovolený debet nevyrovnal, žalobce proto dne [datum] od smlouvy odstoupil a zesplatnil celý závazek včetně příslušenství, přičemž pohledávku za žalovaným převedl na evidenční účet pro splácení pohledávky č. [bankovní účet]. Žalovaný ze shora uvedeného titulu zůstal žalobci dlužen na jistině 8 683,10 Kč, úroku od [datum] do [datum] částku 651,70 Kč a úroku z prodlení částku 344,87 Kč. Žalovaný žalobci neuhradil ničeho, a to ani po výzvě žalobcem zaslané před podáním žaloby. 2. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Dle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. 4. Dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., tzv. nového občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 6. Dle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 7. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Na základě výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla řádně uzavřena smlouva o poskytnutí úvěru na běžném účtu tzv. povolený debet. V souladu s ustanovením § 1751 odst. 1 o. z. účastníci určili část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky. Soud vzal za prokázané, že dle platně uzavřené smlouvy o poskytnutí úvěru na běžném účtu žalobce umožnil žalovanému čerpat kontokorentní úvěr na jeho účtu až do částky 10 000 Kč mimo jiné za podmínky, že povolený kontokorent nebude překračován a bude řádně splácen v dohodnutých termínech. Protože však došlo k překročení sjednaného úvěrového limitu, který nebyl vyrovnán, což je zřejmé z výpisu z běžného účtu, žalobce smlouvu o poskytnutí úvěru vypověděl. Žalovaný byl dodatečně vyzván žalobcem dopisem, aby dlužnou částku uhradil. Žalovaný však na výzvu nereagoval a neuhradil ani část svého dluhu. S ohledem na shora uvedené soud shledal žalobu důvodnou, žalobce prokázal existenci pohledávky i její výši a žalovaný neprokázal, že by jeho závazek zcela zanikl zaplacením či jiným způsobem. 9. Jelikož se žalovaný s úhradou svého dluhu dostal do prodlení, zavázal jej soud v souladu s ust. nař. vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů k úhradě úroku z prodlení z dlužné částky jistiny, tedy z částky 8 683,10 Kč od [datum] do zaplacení a k úhradě úroku z prodlení v částce 344,87 Kč. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 8 683,10 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. 11. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalující strana opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalující stranou podávané návrhy v druhově totožných věcech tj. vymáhání dluhů ze smluv o kontokorentních úvěrech mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalující strana vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u ní ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 12. S odkazem na ustanovení § 157 odst. 4 o.s.ř. uvedl soud v odůvodnění rozsudku pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu věci a stručné právní posouzení věci, když proti rozsudku není přípustné odvolání. 13. Lhůtu k plnění stanovil soud podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.