22 C 235/2022-16 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal vydání soudního rozhodnutí, kterým soud uložil žalovanému zaplatit mu částku 22 257,04 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalovaným a žalobcem došlo dne [datum] k uzavření Smlouvy o kontokorentním úvěru k účtu č. [bankovní účet], na základě které byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr do výše limitu 50 000 Kč. Žalovaný byl povinen platit roční úrok z kontokorentu ve výši 14,70 % ročně (původně 16,70 %) a ceny za služby spojené s vedením kontokorentu v souladu s platným Ceníkem. V případě porušení podmínek Smlouvy ze strany žalovaného, se žalovaný zavázal vedle úroku z úvěru platit navíc úrok z prodlení z nesplacení částky ve výši smluvního úroku navýšeného o 10 %, tedy úroku z prodlení ve výši 24,70 % ročně, případně další poplatky, náklady a smluvní pokuty dle platného Ceníku. Žalovaný se dále zavázal splatit čerpanou výši kontokorentu včetně úroků a cen za služby nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání a současně sjednaný povolený limit nepřekročit. Tuto povinnost však žalovaný porušil, překročil sjednanou výši kontokorentu, vznikl mu nepovolený debetní zůstatek. Žalovaný nepovolený debet nevyrovnal, žalobce proto dne [datum] zesplatnil celý závazek včetně příslušenství, přičemž pohledávku za žalovaným převedl na evidenční účet pro splácení pohledávky. Žalovaný ze shora uvedeného titulu zůstal žalobci ke dni [datum] dlužen na jistině 22 257,04 Kč, úroku z prodlení do [datum] částku 2 455,60 Kč. Žalovaný žalobci neuhradil ničeho, a to ani po výzvě žalobcem zaslané před podáním žaloby. 2. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal. 4. Soud z předložených listin zjistil, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru, na základě které bylo žalovanému umožněno na jeho běžném účtu čerpat peněžní prostředky do debetu 50 000 Kč, jednalo se tedy o úvěr. Úrok z kontokorentu činil 14,90 % ročně. Žalovanému bylo umožněno čerpat tuto částku do debetu účtu za přesně vymezených podmínek. Právu vstupovat do debetu korespondovala povinnost žalovaného zajistit, aby záporný zůstatek na účtu nebyl překračován a byl v sjednaných termínech vyrovnáván. V opačném případě byla banka oprávněna smlouvu vypovědět s okamžitou platností ke dni doručení výpovědi. Protože žalovaný shora uvedené sjednané podmínky porušil, jeho účet vykazoval nepovolený debetní zůstatek, což bylo zjištěno z historického výpisu z účtu, na výzvu k jeho zaplacení nereagoval, žalobce dopisem ze dne [datum] žalovanému oznámil, že dluh se stal splatným v celém rozsahu ke dni [datum] a vyzval ho k úhradě. Dle vyčíslení pohledávky žalovaný neuhradil ničeho. 5. Dle § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. 6. Dle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., tzv. nového občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 8. Dle § 1802 o. z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 9. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Na základě výše uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným byla řádně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 o. z. V souladu s ustanovením § 1751 odst. 1 o. z. určili její účastníci část obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky. Z platně uzavřené dohody žalobce svůj závazek vůči žalovanému splnil, když poskytl úvěrový rámec k čerpání ve výši 50 000 Kč, žalovaný se však s vrácením čerpaného úvěru včetně smluvených úroků a poplatků dostal do prodlení. Jelikož pohledávku žalovaný žalobci do současné doby neuhradil beze zbytku, a to ani na základě výzvy k zaplacení, shledal soud pohledávku žalobce do žalované částky oprávněnou a žalobě vyhověl potud, že žalovanému uložil povinnost zaplatit částku 22 257,04 Kč. V řízení pasivní žalovaný pak ani netvrdil, tím méně pak neprokazoval, že by na dlužnou částku provedl nějaké další úhrady, než ty, jež jsou předmětem evidence žalobce. 11. Žalovaný svým jednáním dostal do prodlení s placením peněžitého závazku, a proto má žalobce v souladu s § 1970 o. z. nárok i na úrok z prodlení. Protože mezi účastníky byla sazba úroku z prodlení dohodnuta ve smlouvě, je nárok žalobce i v této části po právu. Soud proto žalovanému uložil zaplatit žalobci úrok z prodlení vyčíslený do [datum] ve výši 2 455,60 Kč a dále ve výši ve výši 24,70 % ročně z částky 22 257,04 Kč od [datum] do zaplacení. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 343 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 891 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 22 257,04 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. 13. Soud aplikoval § 14b a.t., neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěru tzv. kontokorentu - mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b a.t., pak by ustanovení § 14b a.t. postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b a.t.. 14. Soud neshledal důvod pro postup podle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ani pro aplikaci § 150 o.s.ř..