22 C 384/2021-17 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu částku 33 095,60 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že původní věřitel společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“), uzavřel s žalovaným prostřednictvím elektronické komunikace dne 27.7.2020 smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalovaný na základě smlouvy o revolvingovém úvěru čerpal celkem částku ve výši 33 095,60 Kč, kterou měl splatit do 27.11.2020. Žalovaný se však dostal do prodlení, když neuhradil ani část čerpaného úvěru. Původní věřitel žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky, žalovaný však ničeho neplnil. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20.12.2019 postoupena na žalobce. Dlužnou částku tvoří jistina 33 095,60 Kč. Příslušenství tvoří zákonný úrok z prodlení z jistiny od 28.11.2020 do zaplacení. Žalobce zaslal dne 23.12.2020 žalovanému předžalobní výzvu k plnění. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. 2. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal. 4. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. Předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“ či„ o.z.“). Smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena distančně prostřednictvím elektronických prostředků dálku (§ 1824 o.z.). Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je ujednání o závazku úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky úvěrovanému a povinnost úvěrovaného poskytnutou částku vrátit a zaplatit úrok. Předchůdce žalobce a žalovaný se tedy v projednávané věci dohodli, že předchůdce žalobce na požádání žalovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a žalovaný se zavázal, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí a zaplatí předchůdci žalobce poplatek za čerpání úvěru a úrok, a to vše za podmínek dále uvedených ve smlouvě. Předchůdce žalobce a žalovaný se ve smlouvě o úvěru dále dohodli, že bude-li žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen hradit úrok z prodlení v zákonné výši. Žalovanému byly peněžní prostředky poskytnuty, ale nevrátil je, a proto bylo žalobě vyhověno. 5. Strany sjednaly sazbu úroku. Pokud jde o ujednání o úročení úvěru, soud neshledal úrokovou sazbu jako nepřiměřenou. Poplatek za čerpání úvěru, byl sjednán v mezích § 1 odst. 2, § 1725 o.z. Žádné z ujednání ve smlouvě, které zakládají jednotlivé nároky, nebylo shledáno jako zneužívající (§ 1813 o.z.). Jelikož se žalovaný dostal s placením do prodlení, vznikl věřiteli rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1958, § 1968, § 1970 o.z.). Podle § 1968 věta první občanského zákoníku je v prodlení dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Podle § 1970 odst. 2 občanského zákoníku stanoví výši úroku z prodlení vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Žalobci proto byl přiznán zákonný úrok z prodlení dle výše uvedeného nařízení vlády. 6. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobce, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem. Žalobce je tedy věřitelem pohledávky uplatněné v tomto řízení a je aktivně legitimován k podání žaloby (§ 1879, § 1880 odst. 1 o.z.). 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 502 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 324 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 33 095,60 Kč sestávající z částky 500 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 800 Kč ve výši 378 Kč. 8. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěru mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 9. O lhůtě k plnění proto bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.