22 C 7/2022-18 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit mu částku 18 197,94 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že původní věřitel společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“), uzavřel s žalovaným prostřednictvím elektronické komunikace dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru. Žalovaný na základě smlouvy o revolvingovém úvěru čerpal celkem částku ve výši 27 197,94 Kč, kterou měl splatit do6485 [číslo]. Žalovaný se však dostal do prodlení, když neuhradil ani část čerpaného úvěru. Původní věřitel žalovaného vyzval k úhradě dlužné částky, žalovaný však ničeho neplnil. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20.12.2019 postoupena na žalobce. Dlužnou částku tvoří jistina 18 197,94 Kč. Příslušenství tvoří zákonný úrok z prodlení z jistiny od 7.8.2020 do zaplacení. Žalobce zaslal dne 27.10.2020 žalovanému předžalobní výzvu k plnění. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. 2. Žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání již v podané žalobě. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ačkoliv mu byly žaloba a výzva doručeny na adresu pro doručování ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř., proto soud rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, proti žalobě ničeho nenamítal. 4. Soud učinil následující skutkový a právní závěr. Předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ občanský zákoník“ či„ o.z.“). Smlouva o revolvingovém úvěru byla uzavřena distančně prostřednictvím elektronických prostředků dálku (§ 1824 o.z.). Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru je ujednání o závazku úvěrujícího poskytnout peněžní prostředky úvěrovanému a povinnost úvěrovaného poskytnutou částku vrátit a zaplatit úrok. Předchůdce žalobce a žalovaný se tedy v projednávané věci dohodli, že předchůdce žalobce na požádání žalovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a žalovaný se zavázal, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí a zaplatí předchůdci žalobce poplatek za čerpání úvěru a úrok, a to vše za podmínek dále uvedených ve smlouvě. Předchůdce žalobce a žalovaný se ve smlouvě o úvěru dále dohodli, že bude-li žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen hradit úrok z prodlení v zákonné výši. Žalovanému byly peněžní prostředky poskytnuty, ale nevrátil je, a proto bylo žalobě vyhověno. 5. Strany sjednaly sazbu úroku. Pokud jde o ujednání o úročení úvěru, soud neshledal úrokovou sazbu jako nepřiměřenou. Poplatek za čerpání úvěru, byl sjednán v mezích § 1 odst. 2, § 1725 o.z. Žádné z ujednání ve smlouvě, které zakládají jednotlivé nároky, nebylo shledáno jako zneužívající (§ 1813 o.z.). Jelikož se žalovaný dostal s placením do prodlení, vznikl věřiteli rovněž nárok na úrok z prodlení (§ 1958, § 1968, § 1970 o.z.). Podle § 1968 věta první občanského zákoníku je v prodlení dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Podle § 1970 odst. 2 občanského zákoníku stanoví výši úroku z prodlení vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Žalobci proto byl přiznán zákonný úrok z prodlení dle výše uvedeného nařízení vlády. 6. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobce, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem. Žalobce je tedy věřitelem pohledávky uplatněné v tomto řízení a je aktivně legitimován k podání žaloby (§ 1879, § 1880 odst. 1 o.z.). 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a.t.”) z tarifní hodnoty ve výši 18 197,94 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a.t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. 8. Soud aplikoval § 14b AT, neboť z obsahu návrhu je zřejmé, že jde po obsahové stránce o formulace, které žalobce opakovaně, ve skutkově a právně obdobných věcech do formuláře vepisuje. Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobcem podávané návrhy v druhově totožných věcech – tj. vymáhání dluhů ze smluv o úvěru mají stejnou strukturu, stejné rozvržení vylíčení rozhodných skutečností a stejné formulační obraty. Je tak evidentní, že žalobce vychází při sepisování návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ze vzoru, který je u něj ustálený v těchto druhově shodných věcech. Samozřejmě je nezbytné vždy v každé věci změnit označení žalovaného a výši pohledávky, stejně jako označení smlouvy a den jejího uzavření. Toto je však pouze nezbytná individualizace ustáleného vzoru, bez níž by jinak vůbec návrh nemohl být podán. Tuto individualizaci je třeba učinit u každého návrhu. Pokud by provedení takovéto individualizace uplatněného nároku mělo vylučovat aplikaci § 14b AT, pak by ustanovení § 14b AT postrádalo jakýkoliv smysl (bylo od začátku obsolentní), neboť s ohledem na to, že každou pohledávku je třeba individualizovat, by v praxi nemohlo být nikdy použito, což tvůrce předpisu jistě nezamýšlel. Takový výklad by byl proti smyslu právní úpravy, což je nepřípustné (srov. analog. § 2 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.). Proto byl při rozhodování o náhradě nákladů řízení použit § 14b AT. 9. O lhůtě k plnění proto bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 160 odst. 1 o.s.ř., když soud neshledal podmínky pro její prodloužení či plnění ve splátkách.