92 C 40/2025-58 — Okresní soud v Liberci

1. Žalobkyně se žalobou ze dne , datum, domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. a II. rozsudku. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne , datum, s žalovaným smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši , částka, . Žalovaný měl půjčku vrátit spolu s částkou , částka, , která představovala úroky ve výši , částka, , odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši , částka, a náklady za hotovostní inkaso ve výši , částka, , to vše v , Anonymizováno, týdenních splátkách po , částka, . Poslední splátka měla být uhrazena dne , datum, . Žalovaný však půjčku řádně nesplácel, celkem uhradil pouze částku , částka, . Právní předchůdkyně žalobkyně následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Po postoupení pohledávky žalovaný již neuhradil ničeho.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. K prvnímu jednání se dostavil, avšak protože mu nebyla zachována zákonná lhůtu pro přípravu na jednání, požádal o odročení jednání. K odročenému jednání se vak nedostavil, aniž by svou neúčast omluvil, soud tak postupoval podle § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal v jeho nepřítomnosti.3. V řízení se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem Slovenska. Proto se soud nejprve zabýval tím, zda je dána jeho mezinárodní pravomoc. Pravomoc zdejšího soudu je vzhledem k členství obou zemí v Evropské unii posuzovat nejprve podle právních předpisů EU. Otázku pravomoci tak soud zkoumal z hlediska Nařízení rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Brusel I bis“). Podle čl. 4 Nařízení Brusel I bis mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 26 téhož nařízení není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. Žalovaný se řízení před tímto soudem účastní, soudu sdělil adresu pobytu v obvodu zdejšího soudu, mezinárodní nepříslušnost zdejšího soudu nenamítal. Ve smyslu výše uvedených článků tak má zdejší soud pravomoc ve věci rozhodovat.4. Pokud jde o určení právního řádu, kterým se vztah mezi účastníky řídí, vycházel soud z čl. 6.1 Nařízení EP a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen „Nařízení Řím I“), podle kterého aniž jsou dotčeny články 5 a 7, smlouva uzavřená fyzickou osobou za účelem, který se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „spotřebitel“), s jinou osobou, která jedná v rámci výkonu své profesionální nebo podnikatelské činnosti (dále jen „obchodník“), se řídí právem země, v níž má spotřebitel obvyklé bydliště, pokud obchodník provozuje svou profesionální nebo podnikatelskou činnost v zemi, kde má spotřebitel své obvyklé bydliště. Žalovaný má bydliště na území České republiky, rozhodným právem je proto právo České republiky.5. Ze smlouvy o půjčce č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu, na základě které žalovanému poskytla při podpisu smlouvy v hotovosti finanční částku ve výši , částka, , kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou , částka, , která představovala úroky ve výši , částka, , odměnu za administrativní zpracování půjčky ve výši , částka, a náklady za hotovostní inkaso ve výši , částka, , to vše v 60 týdenních splátkách po , částka, .6. Ze zákaznické karty, vyplněné dne , datum, , bylo zjištěno, že právní předchůdkyně vycházela při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného z informací získaných od žalovaného, a to že žalovaný pracuje jako operátor výroby s příjmem , částka, , další blíže nespecifikovaný příjem domácnosti činí , částka, , dalším příjmem je invalidní důchod ve výši , částka, a výdaje žalovaného jsou na nájem , částka, , na telefon , částka, a na domácnost , částka, .7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, včetně přílohy č. , hodnota, bylo zjištěno, že mezi žalobkyní a , právnická osoba, byla uzavřena smlouva, na základě které byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni.8. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, bylo zjištěno, že právní předchůdkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky dopisem, který byl žalovanému odeslán dne , datum, , přičemž datum odeslání vyplývá z podací lístku.9. Z výzvy k plnění ze dne , datum, , ve spojení s podacím lístkem, bylo zjištěno, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši , částka, .10. Z provedených důkazů tak má soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva, na základě které byla žalovanému vyplacena částka , částka, , kterou se žalovaný zavázal spolu s příslušenstvím vrátit, fakticky však žalobkyni zaplatil pouze částku , částka, .11. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.12. Žalobkyně je věřitelem pohledávky uplatněné v tomto řízení, přičemž pohledávku nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , uzavřené dle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“).13. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o půjčce dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do , datum, , podle které smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu, zároveň však na právní vztah účastníků dopadá úprava zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „z.s.ú.“), neboť žalovaný při uzavírání smlouvy měl postavení spotřebitele.14. Podle § 9 odst. 1 z.s.ú. věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.15. Na základě výše uvedeného zákonného ustanovení žalobkyni tížilo důkazní břemeno v tom smyslu, že důkladně posoudila úvěruschopnost žalovaného (resp. že tak učinila její právní předchůdkyně). Žalobkyně ani přes výzvu dle § 118a odst. 3 o.s.ř., aby označila důkazy k prokázání tvrzení, že úvěruschopnost byla řádné zkoumána, žádný takový důkaz neoznačila. Z provedených důkazů soud musí konstatovat, že žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) se při uzavírání smlouvy zcela spokojila s pouhým tvrzením žalovaného, aniž by tato tvrzení jakkoli prověřila. Bylo přitom opakovaně judikováno, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, tedy věřitel musí aktivně zjišťovat a prověřovat úvěruschopnost dlužníka, nikoli se spokojit pouze s ničím nedoloženými prohlášeními (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu České republiky ze dne , datum, č.j. , spisová značka, ). V opačném případě věřitel nejedná s odbornou péčí, neboť předpokladem odborné péče je ověření údajů, které dlužník věřiteli poskytl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, , rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, sp. zn. , spisová značka, ). Soud tak uzavírá, že žalobkyně neposuzovala poměry žalovaného tak, jak vyžadují zmíněná ustanovení z.s.ú., když zcela rezignovala na prověření možných příjmů a výdajů žalovaného, to vše za situace, kdy deklarovaný příjem žalovaného byl zcela minimální.16. Ačkoli úprava § 9 z.s.ú. v době uzavření smlouvy ještě neobsahovala ustanovení o tom, že v případě porušení povinnosti věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je smlouva ex lege neplatná, zmíněná úprava již v té době jednoznačně požadovala, aby se poskytovatel úvěru zabýval úvěruschopností spotřebitele a při posuzování úvěruschopnosti postupoval s odbornou péčí. Povinnost věřitele řádně posuzovat úvěruschopnost spotřebitele má svůj původ v čl. 8 směrnice č. 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru, přičemž tento článek má být dle Soudního dvora Evropské unie (viz rozsudek ze dne , datum, ve věci , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ) vykládán tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (a nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené dokla