1 C 247/2021-58 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se žalobou podanou Okresnímu soudu v Lounech domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit částku 7 925 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o úvěru [číslo] dne [datum], na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli částku 8 325 Kč jako součet poskytnuté zápůjčky a kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 825 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 19,32 % ročně), odměnu ve výši 1 500 Kč (hotovostní inkaso), a částku 1 000 Kč jako odměnu za administrativní činnost. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Uhradila částku 400 Kč. Pohledávky byly postoupeny na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 5 000 Kč a dále úroky a zákonné úroky z prodlení. Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované, a to i na základě informací získaných od žalované, které jsou obsahem karty zákazníka a ověřeny doklady uvedenými v této kartě. Žalobkyně ani právní předchůdkyně žalobkyně nemají doklady k dispozici. 2. Soud ve věci nařídil jednání na den 8. 12. 2021, k němuž se žalobkyně nedostavila a svoji neúčast řádně omluvila. Žalovaná se k jednání nedostavila a svoji neúčast nijak neomluvila. Soud proto ve věci postupoval dle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z důkazů tvořících obsah spisu. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] dne [datum] soud zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované finanční částku ve výši 5 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku a poplatek ve výši 3 325 Kč, a to úrok ve výši 825 Kč, hotovostní inkaso splátek ve výši 1 500 Kč a administrativní poplatek 1 000 Kč. Žalovaná se zavázala uhradit celkovou dlužnou částku v 45 týdenních splátkách po 185 Kč počínaje 7 kalendářním dnem ode dne uzavření smlouvy a každou následující splátku až po poslední vždy nejpozději do konce následujícího týdenního období. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí finanční částky. Z karty zákazníka ze dne [datum] podepsané žalovanou soud zjistil, že původní věřitel prověřoval majetkové poměry žalované z jejího prohlášení o výši příjmů a výdajů, kdy žalovaná uvedla příjmy ve výši 10 615 Kč a výdaje 6 800 Kč. Na základě těchto údajů právní předchůdce žalobkyně stanovil použitelný příjem ve výši 3 815 Kč. Z listiny dále vyplývá, že k ověření příjmů měl právní předchůdce žalobkyně k dispozici doklad o výměře důchodu a pracovní smlouvu. Ověření jiných dokladů z listiny nevyplývá. Z oznámení ČSSZ [obec] soud zjistil, že žalovaná pobírala od ledna [rok] důchod ve výši 3 515 Kč a z pracovní smlouvy s chráněnou dílnou [anonymizováno] vyplynulo, že byla zaměstnána na zkrácený pracovní úvazek na dobu určitou do 30.9.2018. Z bilance úvěrové smlouvy soud zjistil, že žalovaná dne 7.6.2018 uhradila ve prospěch poskytnuté částky platbu ve výši 400 Kč. 4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že původní věřitel oznámil postoupení předmětné pohledávky žalované. Dopisem ze dne 21. 4. 2021 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně. 5. Soud má za to, že v posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouva o úvěru, na které se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalované. Dle názoru soudu však toto prověření nebylo provedeno dostatečně, když původní věřitel neprověřoval žalovanou ve veřejných databázích dlužníků (SOLUS apod.) nebo v registru centrálních exekucí a zejména nelze považovat za prověření úvěruschopnosti žalované to, že je vycházeno pouze z údajů, které žalovaná před uzavřením smlouvy právnímu předchůdci žalobkyně sdělila. Původní věřitel se zabýval pouze příjmy žalované a z žádného důkazu není patrno, že by bral v úvahu též její výdaje a tyto řádně prověřil, např. nájemní smlouvou, výpisy z účtu, dokladem SIPO. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 2 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto jsou spotřebitelské smlouvy, které odporují § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná finanční částku na základě neplatné smlouvy, byla povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 5 000 Kč a zaplatila celkem částku 400 Kč, činí bezdůvodné obohacení částku 4 600 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyč