1 C 198/2023-27 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Lounech žalobu, kterou se domáhala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 726 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru dne [datum], na základě které byla žalované poskytnuta částka 7000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni poskytnutou částku a souhrnný poplatek ve výši 5726 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit úvěr v týdenních splátkách. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas, zaplatila pouze částku 2 000 Kč. Žalovaná částka ve výši 10726 Kč se tak skládá z nesplacené půjčené jistiny a z nesplacené části poplatku. Žalobkyně prověřovala žalovanou zejména kontrolou v databázi neplatných dokladů, kontrolou rodného čísla, náhledem na záznamu insolvenčního rejstříku, kontrolou zaměstnání telefonicky, kontrolou platební historie žalované u žalobkyně, vyhodnocení aktuální finanční situace dle vyplněných podkladů klienta. 2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila z jednání a žalovaná se k jednání nedostavila. 3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované jako spotřebiteli úvěr ve výši 7000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 1386 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 2100 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2240 Kč v 60týdenních splátkách po 212,10 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí jistiny. Dle evidenční karty klienta podepsané žalovanou tato uvedla, že je svobodná, má jedno nezaopatřené dítě, uvedla nájemní bydlení, u žalobkyně neměla dosud žádný závazek. Uvedla příjem ve výši 10250 Kč měsíčně, výdaje na bydlení 2500 Kč a životní minimum 6470 Kč, nebankovní závazky ve výši 0 Kč. V kartě je dále uvedeno, že byl viděn občanský průkaz, ústřižky z [anonymizována dvě slova], [číslo]. Dopisem ze dne [datum] byla žalovaná žalobkyní vyzvána k zaplacení do 7 dnů s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Dle poštovního podacího archu byla výzva podána stejného dne k poštovní přepravě. 4. V posuzovaném případě byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku a též v zákoně č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Důkazní břemeno k prověřování úvěruschopnosti leží na žalobkyni. Žalobkyně, která se k jednání nedostavila, nemohla být v souladu s ustanovením § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o povinnosti označit důkazy k prověřování úvěruschopnosti žalované. Žalobkyní dosud označené důkazy a předložené důkazy, a to smlouva o spotřebitelském úvěru, karta zákazníka a mzdový lístek splnění této povinnosti neprokazují, když nebyly předloženy výpisy z účtu žalované. Výpisy z účtu mohla být prokázána reálnost výdajů žalované ve výši životního minima ve výši 6 470 Kč měsíčně. Žalobkyně pak neprověřovala žalovanou v dlužnických registrech. Žalovaná pak zaplatila pouze jednu splátku. Žalobkyně byla upozorněna na nutnost předložit doklady k posouzení úvěruschopnosti výzvou ze dne 26. 6. 2023. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 tento soud uvedl, že údaje o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18 a navazující judikatury Nejvyššího soudu. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost čerpala. Převzala-li žalovaná plnění na základě neplatné smlouvy, byla povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalované byla poskytnuta částka 7000 Kč a žalovaná zaplatila celkem částku 2 000 Kč, na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 5000 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. V řízení nebyl prokázán spor o možnosti žalované vrátit jistinu. Soud přiznal žalobkyni i nárok na zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku v rozsahu uvedeném ve výroku I. I když je smlouva neplatná, tak žalovaná byla v předžalobní výzvě vyzvána k zaplacení ve lhůtě 7 dnů. Výzva byla podána dne 24.6. 2022 k poštovní přepravě a v souladu s fikcí doručení dle občanského zákoníku byla doručena dne 27. 6. 2022, lhůta k plnění uplynula dne 4. 7. 2022. Soud proto přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení od 5. 7. 2022. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl. 5. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství (viz např. nález Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08. Ve věci měla žalobkyně cca stejný úspěch jako neúspěch. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.