7 C 201/2022-42 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně se podanou žalobou a doplněním žaloby domáhala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 21 510,17 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] smlouvu o úvěru [číslo] dne [datum], na základě které žalovaný finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, což stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal zaplatit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 12 888 Kč, tj. kapitalizovaný smluvní úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek. Žalovaný se zavázal splatit celkovou částku ve výši 27 888 Kč ve 14měsíčních splátkách ve výši 1 992 Kč, přičemž splatnost první splátky nastala do měsíce od podpisu smlouvy, celková splatnost závazku pak připadala na den 14. 1. 2021. Žalovaný uhradil 9 000Kč. Před uzavřením smlouvy o úvěru posuzoval věřitel schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to zejména na základě informací a dokladů získaných od žalovaného. Žalobkyně požaduje nesplacenou jistinu ve výši 10 439,62 Kč, kapitalizovaný úrok 2 061,93 Kč, částku 7 750,75 Kč (zahrnující poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 4 978,01 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 944,08 Kč, inkasní poplatek ve výši 1 828,66 Kč), smluvní pokutu ve výši 3 319,80 Kč ve výši 0,1% za každý den prodlení z jistiny od 15. 1. 2021 do 29. 11. 2021, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 750,37 Kč (za období od 15. 1. 2021 do 29. 11. 2021 z jistiny 10 439,62 Kč), zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25% ročně z jistiny od 23. 12. 2021 do zaplacení. Pohledávka byla z původního věřitele postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 12. 2021 s účinností k témuž dni. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 11. 1. 2022. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky upomínkou ze dne 2. 5. 2022. 2. Ve věci byl vydán zdejším soudem elektronický platební rozkaz, který byl následně zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. 3. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti účastníků, když žalobkyně sebe i svého zástupce žalobkyně omluvila z jednání a žalovaný se k jednání nedostavil. 4. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, žádosti o úvěr, smlouvy o úvěr, smlouvy o postoupení pohledávky, oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], výpisu úkonů mimosoudního vymáhání soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalované smlouvu o úvěru [číslo] dne [datum], věřitel se zavázel poskytnout žalovaného finanční prostředky 15 000 Kč, jejich převzetí žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 27 888 Kč, která zahrnuje částku 15 000 Kč a náklady spotřebitelského úvěru ve výši 12 888 Kč (tj. úrok ve výši 1 444 Kč, úplatu ve výši 7 350 Kč za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1 394 Kč, za inkaso plateb v hotovosti ve výši 2 700 Kč) ve 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl příjem 19 454 Kč, výdaje za bydlení a energie 5 410 Kč, použitelný příjem ve výši 10 044 Kč (rozdíl příjmů a výdajů). V žádosti je zaškrtnuto vlastní bydlení, stav svobodný, bezdětný, doložení výplatních pásek. Dle smlouvy o postoupení pohledávek, dohody o úplatě, potvrzení o provedení transakce byla pohledávka postoupena žalobkyni, dopisem právního předchůdce ze dne [datum] a dopisem žalobkyně ze dne [datum] bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni, předžalobní výzvou ze dne 2. 5. 2022 zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, zásilka byla podána k poštovní přepravě dne 4. 5. 2022. 5. V posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru, jejíž náležitosti jsou upraveny v ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016Sb. o spotřebitelském úvěru. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost původního žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 6. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný ve smlouvách uvedené finanční hotovosti čerpal. Převzal-li žalovaný předmět zápůjčky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 7. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, když žalobkyní nebyly soudu předloženy žádné doklady vztahující se k posuzování s