1 C 170/2024-45 — Okresní soud v Lounech

1. Žalobkyně podala u Okresního soudu v Lounech žalobu, ve které se domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 776 Kč se smluvním úrokem ve výši 0,1 % denně z této částky od 30. 3. 2024 do zaplacení a dále úrok ve výši 60 % p.a. z částky 34 776 Kč od 30. 3. 2024 do zaplacení. Svou žalobu odůvodnil tím, že žalovaný jako dlužník uzavřel s žalobkyní jako věřitelkou prostředky na dálku dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na základě, které poskytla žalobkyně žalovanému zápůjčku ve výši 20 000 Kč, a to ke dni , datum, . Žalovanému však ve skutečnosti byla poskytnuta částka ve výši 18 261,20 Kč, když rozdíl mezi částkou 20 000 Kč a 18 261,20 Kč tvoří odměna poskytovatele, tedy žalobkyně. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky, a to ve splátkách uvedených ve smlouvě o půjčce. Žalobkyně, dle svého tvrzení provedla posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný neuhradil žádnou splátku a následně dle tvrzení žalobkyně byl dluh ke dni 29. 3. 2023 zesplatněn. Dle tvrzení žalobkyně činila v době podání žaloby pohledávka částku ve výši 34 776 Kč, kterou žalovaný měl na základě smluvních ujednání uhradit. Žalobkyně se dále domáhala zaplacení smluvního úroku ve výši 0,1 % denně a úroku ve výši 60 % p.a. z dlužné částky.2. Okresní soud v Lounech následně nemohl vydal platební rozkaz s ohledem na požadovaný úrok z prodlení ve výši 60 % p.a. a soud ve věci nařídil jednání na den , datum, .3. Právní zástupce žalobkyně se z jednání omluvil a žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, ač mu předvolání k jednání bylo doručeno 22. 7. 2024 na adresu jeho bydliště uvedenou v evidenci obyvatel. Soud proto věc projednal a rozhodl na základě listinných důkazů založených ve spise dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků.4. Soud ve věci provedl dokazování listinnými důkazy, když ze smlouvy o zápůjčce číslo , hodnota, má za prokázané, že tato smlouva byla uzavřena dne , datum, a žalovanému byla poskytnuta zápůjčka ve výši 20 000 Kč se smluvním úrokem ve výši 60 % při měsíční splátce 1 449 Kč po dobu 24 měsíců. Žalovaný tak byl zavázán uhradit částku ve výši 34 776 Kč. V článku 2.2. této smlouvy bylo současně dohodnuto, že věřiteli náleží jednorázová platba za poskytnutí zápůjčky ve výši 5 % z celkové částky, minimálně však 1 000 Kč a v článku 3.3. smlouvy byl dohodnut smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % p.a. V neposlední řadě soud provedl důkaz detailem pohybu v účtu prokazující čerpání zápůjčky na účet žalovaného a dále ze zprávy , banka, . ze dne , datum, zjistil, že v lednu , rok, byla na účet žalovaného připsána částka 18 261,20 Kč.5. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle ustanovení § 2392 odst. 1 občanského zákoníku lze při peněžité zápůjčce sjednat úroky. Z provedeného dokazování vyplynulo, že věřitel, tedy žalobkyně prověřovala úvěruschopnost žalovaného. Toto prověření nebylo provedeno dostatečně. Věřitel se spokojil s údaji vyplývajícími z bankovních výpisů z účtu žalovaného za 3 měsíce a výpisem z centrální evidence exekucí. Je však nutné zdůraznit, že tato zjištění v žádném případě nemohla obsáhnout komplexní osobní a majetkové poměry žalovaného. Přestože žalovaný ve zkoumaném období pobíral mzdu ve výši zhruba , hodnota, Kč čistého, nezabývala se žalobkyně jeho výdaji a nezohlednila ani další údaje o jeho poměrech, které vyplývaly z předložených výpisů z účtu. Žalovaný sice ve zkoumaném období hospodařil pouze v jednom případě s minusovým zůstatkem na účtu, ale z výpisu vyplývá, že v průběhu měsíce října 2023 čerpal několik půjček od různých poskytovatelů celkové výši minimálně , hodnota, Kč a současně hradil jinou půjčku (, Anonymizováno, ). Z žádného důkazu není patrno, že by se žalobkyně jakkoli zabývala výdaji žalovaného a jeho poměry. Lze tak v této situaci analogicky vycházet z ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě je nezpochybnitelné, že žalobce při uzavření smlouvy o zápůjčce jako věřitel a poskytovatel předmětné finanční částky nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet dluh ve sjednaných splátkách. Lze tak konstatovat, že smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku.) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost předmětné smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalované ve smlouvě uvedené finanční prostředky byly poskytnuty. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 18 261,20 Kč, jak je prokázáno i ze sdělení společnosti , banka, ., a z této částky nezaplatil ničeho, soud určil výši bezdůvodného oboh