20 C 243/2020-62 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 4.770,61 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa] s žalovaným uzavřela dne 5.4.2016 smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [číslo]. Nedílnou součástí smlouvy jsou všeobecné podmínky poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací [právnická osoba], s nimiž se žalovaný seznámil, souhlasil s jejich zněním a zavázal se dodržovat povinnosti v nich uvedené v rámci svého prohlášení, které je součástí Smlouvy. Tímto způsobem se součástí Smlouvy stal rovněž ceník [právnická osoba]. V rámci Smlouvy byl mezi [právnická osoba] a žalovaným sjednán rovněž pronájem přijímacího zařízení, konkrétně STB * [označení typu] [anonymizována čtyři slova] * ([číslo]), Modem * [označení modelu] [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] * ([číslo]) a STB * [označení typu zařízení] [anonymizována čtyři slova] * ([číslo]). Převzetí zařízení stvrdil žalovaný svým podpisem na zakázkovém listě ze dne 6.4.2016 a ze dne 8.4.2016. Žalovaný však řádně nehradil sjednanou cenu za pronajaté zařízení, konkrétně 210 Kč á měsíc, kterou mu [právnická osoba] účtovala. V rámci Smlouvy byl dále mezi [právnická osoba] a žalovaným sjednán v souvislosti s připojením žalovaného ke službám elektronických komunikací tzv. připojovací poplatek ve výši 99,00 Kč. Předmětný poplatek byl žalovanému řádně vyúčtován daňovým dokladem. S ohledem na skutečnost, že žalovaný opakovaně porušil povinnosti vyplývající mu ze smlouvy, využila žalobkyně svého práva dle čl. 2 .7.3.2 VOP a odstoupila od smlouvy dopisem zaslaným žalovanému v souladu s ustanovením čl. 2 VOP. V rámci odstoupení od smlouvy byla žalovanému poskytnuta náhradní lhůta ke splnění povinnosti uhradit dlužné částky za poskytnuté služby a rovněž byl žalovaný upozorněn na povinnost vrátit zařízení, a to nepoškozené a funkční do 14 dnů od ukončení smlouvy. S ohledem na skutečnost, že žalovaný zařízení [právnická osoba] nevrátil, byl žalovaný povinen uhradit [právnická osoba] smluvní pokutu dle ceníku [právnická osoba] ve výši 4 000,00 Kč. [právnická osoba] [anonymizováno] tak vznikla pohledávka, kterou smlouvou o postoupení pohledávek převedla na žalobkyni. Žalovaný ani přes předžalobní upomínku neuhradil žalobkyni ničeho. 2. Soud ve věci vydal dne 19.6.2020 elektronický platební rozkaz, který žalovanému nepodařilo doručit, proto jej soud dne 4.8.2020 zrušil. 3. K jednání, které se ve věci konalo dne 20.1.2021, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o.s.ř., neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádal soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu. 4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V daném případě soud provedl listinné důkazy: výpis z obchodního rejstříku, Ceník a všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba], smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací ze dne 5.4.2016, zakázkový list ze dne 6.4.2016, zakázkový list ze dne 8.4.2016, daňový doklad č [číslo], daňový doklad č [číslo], daňový doklad č [číslo], daňový doklad č [číslo], daňový doklad č [číslo], smlouva o postoupení pohledávek ze dne 31.1.2019 včetně příloh, výpis z klientského účtu [číslo] oznámení o postoupení pohledávky ze dne 13.2.2019, odstoupení od smlouvy ze dne 9.8.2017, předžalobní upomínka ze dne 30.7.2019, podací arch ze dne 30.7.2019, výzva k úhradě a vrácení zařízení ze dne 21.9.2017. 5. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci ustanovení § 2201 a násl. občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu závěru: 6. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. 7. Z výše důkazů bylo jednoznačně zjištěno, že předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a předchůdce žalobkyně žalovanému poskytla přijímací v zakázkovém listě specifikované. 8. Žalobkyně sice tvrdí, avšak neprokazuje, v jaké výši byl pronájem za jednotlivá zařízení sjednán, ze smlouvy ze dne 5.4.2016 a ani ze zakázkových list ze dne 6.4.2016 a ze dne 8.4.2016 nelze dovodit, jaká konkrétní částka byla sjednána jako pronájem u jednotlivých zařízení. 9. Pokud jde o částku 4.000,00 Kč představující smluvní pokutu, nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, ujednání bylo sjednáno platně. 10. Ze smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb ve znění dodatků, vyplývá, že žalovaný uzavřel smlouvu jako nepodnikatel – tedy v postavení spotřebitele. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu a zejména nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, v němž Ústavní soud ČR uvedl, že„ …Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vtahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku). V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velkosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek a sazebníku. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. 11. Z uvedeného plyne závěr, který dle názoru soudu dopadá na projednávanou věc, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající sankci zásadně nemohlo být součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, v daném případě smlouvě o poskytování veřejně dostupných služeb ve znění dodatků, a to ne pouhým odkazem na VOP a Ceník, ale jednoznačně a srozumitelně. Soud tedy má za to, že ve spotřebitelských vztazích je nezbytné, aby spotřebitel byl upozorněn na ta ujednání, která mají zásadní význam z hlediska jeho práv a povinností a zároveň nejsou pouze technického či vysvětlujícího charakteru. Mezi taková ujednání nepochybně patří též ujednání o sankci, neboť není pouhým upřesněním (technické nebo vysvětlující povahy) sjednané povinnosti, ale zakládá pro spotřebitele jinou situaci, než kterou by mohl očekávat. Je-li tedy ujednání o sankci uvedeno pouze v obchodních podmínkách a ceníku služeb, nikoli ve smlouvě samotné, je takové ujednání dle soudu neplatné (§ 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. a § 1813 až 1815 občanského zákoníku). 12. V této souvislosti soud dodává, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srovnej Cpjn 200/2013, R 102/2013 civ.) ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozu