19 C 317/2021-78 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se domáhala vyloučení vozidla tovární značky BMW, [registrační značka], [příjmení]: [anonymizováno] (dále jen„ vozidlo“) z exekuce vedené Mgr. [jméno] [příjmení], soudním exekutorem [exekutorský úřad] – [anonymizováno] (dále jen„ exekutor“), pod sp. zn. [spisová značka] na majetek povinné [jméno] [příjmení] (dále jen„ povinná“) k uspokojení pohledávky oprávněné České republiky, Okresního soudu v Teplicích (tj. žalované v nyní projednávané věci) ve výši 87 420 Kč s tvrzením, že vlastnické právo k vozidlu nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum] s povinnou zastoupenou [jméno] [příjmení] za kupní cenu 63 000 Kč. Ačkoli exekutor v té době již vydal v rámci exekučního řízení exekuční příkaz č. j. [číslo jednací], kterým postihl movité věci povinné, a na základě něhož bylo předmětné vozidlo dne [datum] pojato do soupisu movitých věcí, má za to, že nabyla vlastnické právo k vozidlu podle § 1111 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen.„ o. z.“), jelikož v době uzavírání kupní smlouvy byla v dobré víře, že povinná je oprávněna na ni vlastnické právo k vozidlu převést, přičemž z okolností převodu nebylo patrné nic, co by ji mohlo vést k závěru, že vozidlo bylo exekutorem pojato do soupisu. 2. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen„ okresní soud“) žalobu na vyloučení vozidla z exekuce zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). 3. Okresní soud vycházel ze zjištění, že povinná uzavřela s žalobkyní kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo výše označené vozidlo, dne [datum], tedy až poté, co jí byl dne [datum] doručen exekuční příkaz ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], k provedení exekuce prodejem movitých věcí, v němž byla poučena o tom, že majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí převést na jiného. Kupní smlouvu uzavřela povinná rovněž i poté, co jí byl dne [datum] doručen protokol o soupisu movitých věcí, do něhož bylo předmětné vozidlo sepsáno. Oprávněná požádala exekutora o vyškrtnutí vozidla ze soupisu a žalobu v nyní projednávané věci podala v 30denní lhůtě od doručení usnesení exekutora o tom, že byl tento její návrh zamítnut. 4. Po právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že žaloba byla podána včas, neshledal ji však důvodnou, neboť jelikož povinná porušila tzv. speciální inhibitorium, tedy zákaz převodu vozidla pojatého do soupisu, je kupní smlouva, kterou vozidlo prodala žalobkyni, podle § 47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ e. ř.“) i s ohledem na § 588 o. z. absolutně neplatná, a tudíž vlastnické právo k vozidlu nebylo na žalobkyni převedeno. Na podporu svého názoru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy jakožto právního jednání porušujícího tzv. speciální ihibitorium odkázal okresní soud na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 47/2013. 5. Pokud jde o argumentaci žalobkyně, že byla při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře, a tudíž vlastnické právo k vozidlu nabyla podle § 1111 o. z., okresní soud uvedl, že pokud by těmto argumentům přisvědčil, byl by zjevně obcházen institut tzv. speciálního inhibitoria, jako jednoho ze základních institutů exekučního řízení, čímž by byl zcela popřen jeho smysl. V takovém případě by povinní, ve snaze zbavit se svého majetku a zmařit exekuci, mohli i po doručení exekučního příkazu převádět svůj majetek na třetí osoby, které by se staly platnými vlastníky, argumentujíce tím, že jsou v dobré víře a že o exekuci nevěděly. 6. Okresní soud dále pro úplnost uvedl, že z dostupné inzerce na internetu zjistil, že vozidlo BMW, téhož typu jako předmětné vozidlo, roku výroby 2012 s nájezdem vyšším než u předmětného vozidla, je nabízeno k prodeji za 165 000 Kč, vozidlo s rokem výroby 2013 a nájezdem 177 373 km je nabízeno k prodeji za 220 000 Kč. Žalobkyně však předmětné vozidlo prestižní automobilové značky staré 9 let koupila za třetinovou cenu, než za kterou jsou taková vozidla běžně nabízena k prodeji, tudíž měla nabýt podezření, že ze strany povinné se může jednat o účelový převod vozidla. [obec] takového automobilu není běžnou záležitostí, a v takovém případě lze po žalobkyni požadovat, aby pátrala v Centrální evidenci exekucí, ve které by zjistila, že proti povinné je vedeno exekuční řízení, a že tudíž nesmí rozprodávat svůj majetek. 7. Výrok o náhradě nákladů řízení co do jeho základu okresní soud s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) odůvodnil plným úspěchem žalované ve věci s tím, že jí přiznané náklady řízení tvoří paušální náhrada hotových výdajů spojených s podaným vyjádřením nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč. 8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno a vozidlo bude z exekuce vyloučeno. Namítala, že na posuzovanou věc je aplikovatelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí téhož soudu, prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud vycházel z toho, že v případě, kdy v technickém průkazu vozidla byl jako vlastník uveden prodávající a nebyla zjištěna existence okolností případu, které by byly objektivně s to vyvolat v kupujícím pochybnost o správnosti tohoto údaje o vlastnictví prodávajícího, nelze po kupujícím spravedlivě požadovat, aby vlastní investigativní činností zjišťoval, zda není vedena exekuce i na dřívější majitele osobního automobilu. V projednávané věci přitom žalobkyně rovněž kupovala vozidlo přes prostředníka. Dále namítala, že ani kupní cena 63 000 Kč nebyla oproti případu posuzovanému Nejvyšším soudem o tolik vyšší, že by po ní měla být vyžadována důkladnější investigativní činnost. Zdůraznila také to, že registr vozidel i centrální evidence exekucí jsou neveřejné, a tudíž běžný spotřebitel nemá šanci zjistit, že kupuje vozidlo, které je postiženo v exekuci. Na podporu existence své dobré víry poukázala na to, že na povinnou podala dne [datum] [anonymizováno] oznámení, načež v průběhu [anonymizováno] řízení jí byl přiznán statut poškozené. 9. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně vlastnické právo k vozidlu nenabyla, jelikož uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatná. Podané trestní oznámení pak k prokázání její dobré víry nepostačuje. 10. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 odst. 2 o. s. ř. arg. a contrario), bylo podáno oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), nařídil k projednání odvolání jednání, k němuž se žalovaná omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Odvolací soud proto za použití § 101 odst. 3 a § 211 o. s. ř. odvolání projednal a rozhodl o něm v nepřítomnosti žalované, vycházeje přitom z obsahu spisu a z okresním soudem provedených důkazů. Po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), shledal odvolání nedůvodným. 11. Řízení před okresním soudem netrpí vadami, jež by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci, ostatně takové vady ani nebyly odvolatelkou namítány. Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. 12. Okresní soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Uvedl, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů, jak se k žalobě vyjádřila žalovaná, z jakých skutkových zjištění vycházel, z jakých důkazů tato zjištění učinil, a vyložil, jak zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce. Napadené rozhodnutí proto je přezkoumatelné a není důvodu jej rušit ani podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. 13. Dokazování provedl okresní soud v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci, jednotlivé důkazy zákonem stanoveným způsobem zhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech (§ 132 o. s. ř.) a v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vyložil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci. Odvolací soud se se skutkovými závěry okresního soudu, jak jsou v podrobnostech shora citovány, ztotožňuje, a proto z nich při svém rozhodnutí rovněž vycházel, přičemž pokud jde o jednotlivé důkazy, z nichž okresní soud činil jednotlivá dílčí skutková zjištění, na odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje. Podstatné pro právní posouzení věci je přitom zjištění, že povinná jako prodávající uzavřela s žalobkyní jako kupující kupní smlouvu o prodeji vozidla přesto, že v exekuci vedené proti povinné byl již dříve povinné doručen exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí, v němž byla