7 C 41/2020-196 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu, kterou se žalobce proti žalovanému domáhal zaplacení částky [částka] s [anonymizováno] úrokem od [datum] do zaplacení, zamítl (výrok I.), zavázal žalobce zaplatit státu České republice - Okresnímu soudu v Litoměřicích na nákladech řízení částku ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), a konečně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalobci uložil zaplatit žalovanému na jejich náhradě částku ve výši [částka] k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku [částka] s přesně stanoveným příslušenstvím s tvrzením, že žalovanému dne [datum] půjčil předmětnou částku s tím, že bylo dohodnuto její vrácení do konce roku [rok], avšak žalovaný i přes písemnou výzvu ze dne [datum] svou povinnost dosud nesplnil. Odmítl tvrzení žalovaného, že by předmětná částka měla být z jeho strany posuzována jako splátka půjčky, kterou mu poskytl žalovaný na základě půjčky ze dne [datum] s tím, že tuto půjčku již žalovanému dne [datum], jak vyplývá z listiny označené jako vrácení půjčky, vrátil. Žalovaný odmítl, že by si od žalobce částku [částka] půjčil a potvrdil přitom, že částku [částka] mu žalobce skutečně zaslal [datum] poštovní poukázkou, ale nikoliv jako zápůjčku, ale jako splátka na částku, kterou dlužil žalobce jemu na základě smlouvy o půjčce ze dne [datum], podle níž půjčil žalobci částku [částka]. Za nepravdivé považoval i tvrzení žalobce, že by mu měl již částku [částka] vrátit a zpochybnil pravost svého podpisu na listině datované dnem [datum] označené jako vrácení půjčky. 3. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný podle smlouvy o půjčce ze dne [datum] půjčil žalobci částku [částka], kterou se žalobce zavázal vrátit do [datum], žalobce zaslal prostřednictvím pošty žalovanému dne [datum] peněžní prostředky ve výši [částka], žalovaný jak osobně koncem léta [rok], tak i prostřednictvím krátkých textových zpráv (tzv. SMS) v květnu a listopadu [rok] opakovaně vyzýval žalobce k zaslání peněz, žalobce reagoval tak, že„ do konce roku“. Dále vyšel ze zjištění, že podle znaleckého posudku z oboru písmoznalectví je pravděpodobnější, že podpis v předpokládaném znění jména„ [celé jméno žalovaného]“ na listině označené jako vrácení půjčky ze dne [datum] je padělkem, než že by mohl být pravým podpisem žalovaného. 4. Na takto zjištěný skutkový stav okresní soud aplikoval ust. § 2390 o. z. a uzavřel, že žalobci se i přes poučení dle § 118a o. s. ř. nepodařilo prokázat, že částka ve výši [částka] žalovanému skutečně půjčil, že s výjimkou jeho účastnické výpovědi žádný důkaz předložen nebyl, neboť ani na útržku poštovní složenky žádný bližší identifikující důvod zaslání předmětné částky nebyl uveden. Naopak za prokázaná vzal tvrzení žalovaného a uzavřel, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o půjčce dle § 657 a následujících obč. zák., na základě které žalovaný půjčil žalobci částku [částka], kterou žalobce dosud zcela nevrátil. Okresní soud v tomto směru odmítl tvrzení žalobce, že žalovanému tuto částku dne [datum] vrátil a za věrohodné naopak považoval tvrzení žalovaného, které je podpořeno jak komunikací mezi účastníky, včetně sms zpráv z roku 2018, tak závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví o pravosti podpisu žalovaného na listině ze dne [datum]. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k závěru, že zasláním částky [částka] dne [datum] plnil žalobce žalovanému na svůj dluh ze smlouvy o půjčce ze dne [datum], a byť je tento dluh již promlčen dle § 101 obč. zák., není avšak podle § 609 o. z. žalovaný povinen takové plnění žalobci vrátit. O nákladech řízení rozhodl okresní soud s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř, a žalovanému jako plně úspěšnému ve věci přiznal právo na plnou náhradu nákladů, které byly ve věci účelně vynaloženy. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž zejména uvedl, že rozsudek okresního soudu je neurčitý a nesrozumitelný, neboť postrádá náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř. Zároveň namítal, že okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a proto i k nesprávným právním závěrům. V tomto směru odmítl postup okresního soudu, který nepřihlédl k listině„ vrácení půjčky“, pokud znalkyně jednoznačně nevyloučila pravost podpisu žalovaného na listině. V řízení vyslechnuté svědky ohledně existence půjčky mezi účastníky ze dne [datum] ve výši [částka] nepovažoval za věrohodné, neboť jednak před jednáním s žalovaným byl jeden ze svědků v kontaktu a svědci o půjčce věděli jen z doslechu. Dodal, že pokud okresní soud uzavřel, že neunesl důkazní břemeno, pak je třeba na předmětnou částku nahlížet jako na bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z., a tak měl také okresní soud jeho nárok posuzovat. Protože okresní soud takto nepostupoval a bez dalšího žalobu zamítl, považuje takový postup za chybný a rozporný s právními předpisy. Přitom dodal, že si lze těžko představit, že by hradil žalovanému dluh, který je několik let promlčen. Navrhl napadený rozsudek změnit tak, že žalobě bude vyhověno. 6. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal napadený rozsudek, a to včetně řízení jeho vydání předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. 7. Okresní soud vycházel ze skutkového stavu věci tak, jak je popsán v odůvodňující části napadeného rozhodnutí. Skutkový stav zjistil okresní soud řádně, v rozsahu pro rozhodnutí potřebném, a protože ani v odvolacím řízení nedoznal skutkový stav žádných změn, krajský soud nemá důvodu se od něho jakkoli odchýlit a vychází z něj. Okresní soud hodnotil důkazy objektivně jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a s námitkami obou účastníků se vypořádal a nic podstatného nepominul. Ze skutkového zjištění pak soud prvního stupně vyvodil dle názoru odvolacího soudu i správný závěr právní. Protože odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně sdílí, včetně logicky z nich vyplývajících závěrů, proto v rámci stručnosti lze na tomto místě zcela odkázat na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku. 8. K odvolací argumentaci žalobce nutno uvést, že soud prvního stupně v písemném vyhotovení napadeného rozsudku zákonem stanoveným způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) rozvedl, z jakých důkazních prostředků čerpal dílčí skutková zjištění a posléze celkový závěr o skutkovém stavu, přesvědčivě také vyložil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, z jakého důvodu neuvěřil žalobci (navíc i proč uvěřil skutkové verzi žalovaného stran důvodu zaslání předmětné částky žalobcem). Jak vyplývá z obsahu odvolání, žalobce sice formálně uplatňuje odvolací důvod, že soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, avšak ve své podstatě brojí proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Odvolací soud konstatuje, že v hodnocení důkazů soudem prvního stupně neshledal z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), věrohodnosti, pravdivosti a zákonnosti logický rozpor. Není možné ani konstatovat, že by soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly. 9. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že žalobci se prokázat existenci smlouvy o zápůjčce nepodařilo, neboť jediný důkaz v tomto směru nepředložil. Ostatně z obsahu odvolání vyplývá, že žalobce svou pozornost upírá víceméně k závěrům soudu prvního stupně, kterým soud přisvědčil obraně žalovaného (o právním důvodu přijetí zažalované částky) a nikoliv k závěrům, že neprokázal uzavření smlouvy o zápůjčce. Žalobce pomíjí, že pokud svůj nárok skutkově nepochybně vymezil jako zápůjčku dle § 2390 a násl. o. z., pak právě jeho stíhá povinnost, aby prokázal, že taková smlouva (a jakého obsahu) vskutku uzavřena byla. Tím je také určen předmět sporu a současně také rámec dokazování, kterým je primárně soud vázán. Soud prvního stupně důsledně tomu i postupoval, vyzval-li žalobce (při jednání konaném dne [datum]), co má tvrdit a jaké skutečnosti má prokázat se současným poučením o nepřiznivých následcích spojených s nesplněním této výzvy (§ 118a o. s. ř.). Netvrdil-li žalobce v řízení před soudem prvního stupně, že jím prostřednictvím pošty žalovanému zaslané finanční prostředky nepředstavují plnění, k němuž by byl povinen, popř. důvod takového plnění odpadl (§ 2991 o. z.) a z obsahu spisu bez dalšího ke změně právní kvalifikace vskutku nic nenasvědčovalo, pak soud prvního stupně neměl důvodu, aby žalobce v tomto směru vedl k tomu, aby plnil svou povinnost tvrdit jiné (další) skutečnosti a k nim pak označil důkazy. Nutno dodat, že byť soud prvního stupně navíc nad rámec předmětu sporu ještě vedl žalovaného k tomu, aby prokázal právní důvod převzetí peněz, pak ani v tom nelze shledat pochybení, které by mohlo vést k nesprávnému rozh