13 C 187/2023-34 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 534,65 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný s [právnická osoba] (právní předchůdkyní žalobkyně, dále též„ banka“) uzavřel dne [datum] Smlouva o Flexikontu, v jejímž rámci si smluvní strany sjednaly vedení běžného účtu pro žalovaného a následně také poskytování kontokorentního úvěru Flexikredit k tomuto běžnému účtu. Žalovaný však závazky z této smlouvy porušil, neboť překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek. Proto banky využila svého práva a zrušila žalovanému poskytování kontokorentního úvěru a debetní zůstatek převedla dne [datum] na úvěrový účet, o čemž byl žalovaný informován. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum]. Od postoupení pohledávky žalovaný na svém dluhu ničeho neuhradil. 2. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti. 3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: 4. Žalovaný dne [datum] uzavřel s bankou Smlouvu o Flexikontu, na jejím základě se banka zavázala poskytnout žalovanému možnost přečerpání jeho bankovního účtu č. [bankovní účet] až do částky 10 000 Kč. Součástí této smlouvy je odkaz na Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] Nepovolený debetní zůstatek byla banka oprávněna sankcionovat smluvní pokutou v souladu se sazebníkem, přičemž samotný debetní zůstatek měl být úročen sazbou pro nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu, kterou banka zveřejňovala. V této smlouvě bylo rovněž sjednáno, že pokud žalovaný překročí výši Povoleného limitu a tento stav nenapraví ani po doručení písemné upomínky banky, je banka oprávněna převést debetní zůstatek z běžného účtu na úvěrový účet. Dle dokumentu s názvem Dispozice majitele účtu ze dne [datum] se žalovanému měl měsíčně zasílat výpis z výše uvedeného běžného účtu. Z dokumentu s názvem Roční úrokové sazby z vkladů a úvěrů v Kč od [datum] soud ověřil, že Nepovolený debetní zůstatek na všech Běžných korunových účtech (včetně korunového účtu nežirového charakteru) je úročen sazbou 30,00 % p.a. Z výpisu z úvěrového účtu [číslo] soud zjistil, že na tomto účtu je vedena celková dlužná částka ve výši 11 534,65 Kč. Upomínkou ze dne [datum], k níž ale nebylo doloženo, že by tato byla doručena žalovanému, měl být žalovaný informován o tom, že na účtu [číslo] byl ke dni [datum] přečerpán povolený limit o 481,77 Kč. Přípisem ze dne [datum], k němuž ale nebylo doloženo, že by tento byl doručena žalovanému, měl být žalovaný informován o tom, že jeho dluh ve výši 15 225,96 Kč z důvodu porušování smluvních podmínek byl převeden na nově otevřený úvěrový účet č. [bankovní účet] s tím, že dluh je úročen sankční úrokovou sazbou ve výši 30 % p.a. Z dokumentu s názvem Platební historie soud zjistil, že žalovaný úvěr částečně splácel, a to v letech 2004 až 2005, přičemž takto měl v těchto letech splatit celkem 4 028 Kč; poslední splátka byla dle tohoto dokumentu provedena dne [datum] ve výši 1787,87 Kč. Z výpisu úvěrového účtu za květen 2004 soud zjistil, že žalovaný mj. zaplatil dne [datum] částku 1728 Kč, která však byla zčásti započítána na úrok ve výši 386,57 Kč. 5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] vyplývá, že [právnická osoba], IČO: [anonymizováno] [PSČ] postoupila soubor svých pohledávek, mezi nimiž byla i pohledávka za žalovaným (bod 777 přílohy k této smlouvě), na žalobkyni, přičemž postoupení bylo oznámeno žalovanému přípisem [jméno] [příjmení] [příjmení] dne [datum]. Z dokladu ze dne [datum] soud zjistil, že [právnická osoba] potvrzuje zaplacení úplaty za postoupení pohledávek. Z výpisu z obchodního rejstříku soud ověřil, že [právnická osoba], IČO: [anonymizováno] [PSČ], měla v minulosti firmu [právnická osoba], a od roku 2005 firmu [právnická osoba] 6. Z neoznačeného přípisu k procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud zjistil, že úvěruschopnost měla být posouzena za použití údajů poskytnutých klientem a smlouva o úvěru byla uzavřena na základě svobodné vůle smluvních stran. Výše měsíčního příjmu žalovaného byla 7 000 Kč, výše měsíčního příjmu klientovy domácnosti 7 683 Kč. K tomuto dokladu žalobkyně nepředložila žádné další dokumenty, tento dokument rovněž nebyl nikým podepsán. Není tak zřejmé, kdo jej vyhotovil a na základě jakých podkladů. 7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV.ÚS 702/20, platí, že„ Uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Nezabývaly-li se dále obecné soudy při posuzování podmínek uplatnění korektivu dobrých mravů, zda výkon práva věřitelky, který je jinak po právu, nevede pro majetkové a sociální poměry stěžovatelů a pro možnost uspokojení tohoto nároku jiným způsobem k nepřijatelným důsledkům v postavení stěžovatelů, byť mohou mít původ v poměrech mezi spoludlužníky navzájem, nepřiměřeně zúžily výklad korektivu dobrých mravů, dopustily se interpretační libovůle a rovněž nedostály povinnostem plynoucím z poskytování právní ochrany a vedení řádného řízení, jak jim to ukládají ústavní kautely hlavy páté Listiny. Tím obecné soudy porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle.“ V tomto nálezu přitom Ústavní soud obecné soudy vyzval, aby zohlednily, že " účelem korektivu dobrých mravů je mimo jiné povinnost soudů hledat při soudním rozhodování rovnovážný stav mezi smluvními stranami (viz bod 20 nálezu sp. zn. II. ÚS 2108/14). Jakkoli lze v obecné rovině s Nejvyšším soudem souhlasit v tom, že korektiv dobrých mravů je krajním řešením a hodnoty vtažené do soudního rozhodování jeho prostřednictvím nelze uplatňovat tak, aby byly zcela upozaděny jiné hodnoty právem chráněné (tedy zvláště právní jistota), napadená rozhodnutí postrádají právě úvahu o tom, do jaké míry ve skutečnosti dochází k uplatnění principů, které jsou "ve hře"... Dále je třeba uvést, že je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance). Nejvyšší soud sice ve svém vyjádření uvedl, že v době uzavření smlouvy z platné právní úpravy věřitelka takovou právní povinnost neměla, neboť smlouva byla uzavřena před účinností uvedené právní úpravy, s čímž je třeba v zásadě souhlasit. Jeho rozhodnutí však postrádá úvahu, zda bylo možné zanedbání prověření úvěruschopnosti stěžovatelů zohlednit v posuzované věci při zvažování uplatnění korektivu dobrých mravů. Krajský soud se prověřením úvěruschopnosti stěžovatelů nezabýval vůbec. Přitom, obdobně jako co do okolností uvedených shora a z tam uvedených hledisek, korektiv dobrých mravů obecným soudům podle Ústavního soudu nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle... Obdobně se ke korektivu dobrých mravů, resp. zásadě dobrých mravů či ekvity staví část doktríny, která zásadě dobrých mravů přisuzuje normativní funkci. Tato zásada podle nich slouží k "nalézání spravedlivého řešení", vede-li formální použití právních norem k neudržitelným výsledkům (sr