13 C 80/2024-29 — Okresní soud v Litoměřicích

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, a zákonnými úroky z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný s , právnická osoba, (právní předchůdkyní žalobkyně, dále též „původní věřitel“) uzavřel Smlouvu o půjčce č. , číslo, , na jejímž základě původní věřitel žalovanému poskytl v hotovosti částku ve výši , částka, , za což se žalovaný zavázal původnímu věřiteli zaplatit poplatek ve výši , částka, . Žalovaný měl vše vrátit do , datum, , avšak toto nesplnil. Žalovaný pouze zaplatil částku ve výši , částka, . Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalobkyně však předmětnou žalobou požaduje po žalovaném navrácení jeho bezdůvodného obohacení.2. Žaloba byla žalovanému doručena dne , datum, , žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:4. Žalovaný dne , datum, s původním věřitelem uzavřel Smlouvu o půjčce č. , číslo, , na jejímž základě žalovaný v hotovosti získal částku , částka, , za což se zavázal původnímu věřiteli zaplatit poplatek ve výši , částka, , celkem měl tedy žalovaný zaplatit , částka, . Tuto částku se žalovaný zavázal uhradit v 52 týdenních splátkách po , částka, .5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, vyplývá, že původní věřitel postoupil soubor pohledávek, mezi nimiž byla i pohledávka za žalovaným (bod 1033 přílohy k této smlouvě), na žalobkyni. Postoupení bylo původním věřitelem oznámeno žalovanému přípisem ze dne , datum, s tím, že žalovaným svůj dluh zaplatit do 10 dnů od data doručení tohoto dopisu. Přípis byl dán k poštovní přepravě dne , datum, . Žalobkyně dále žalovaného vyzvala k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne , datum, , které bylo dáno k poštovní přepravě dne , datum, .6. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně soud ověřil její právní existenci. K otázce procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně soudu sdělila, že povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla do právního řádu zavedena až zákonem č. 145/2010 Sb., tedy až po uzavření předmětné smlouvy.7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV.ÚS 702/20, platí, že „Uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Nezabývaly-li se dále obecné soudy při posuzování podmínek uplatnění korektivu dobrých mravů, zda výkon práva věřitelky, který je jinak po právu, nevede pro majetkové a sociální poměry stěžovatelů a pro možnost uspokojení tohoto nároku jiným způsobem k nepřijatelným důsledkům v postavení stěžovatelů, byť mohou mít původ v poměrech mezi spoludlužníky navzájem, nepřiměřeně zúžily výklad korektivu dobrých mravů, dopustily se interpretační libovůle a rovněž nedostály povinnostem plynoucím z poskytování právní ochrany a vedení řádného řízení, jak jim to ukládají ústavní kautely hlavy páté Listiny. Tím obecné soudy porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle.“ V tomto nálezu přitom Ústavní soud obecné soudy vyzval, aby zohlednily, že " účelem korektivu dobrých mravů je mimo jiné povinnost soudů hledat při soudním rozhodování rovnovážný stav mezi smluvními stranami (viz bod 20 nálezu sp. zn. II. ÚS 2108/14). Jakkoli lze v obecné rovině s Nejvyšším soudem souhlasit v tom, že korektiv dobrých mravů je krajním řešením a hodnoty vtažené do soudního rozhodování jeho prostřednictvím nelze uplatňovat tak, aby byly zcela upozaděny jiné hodnoty právem chráněné (tedy zvláště právní jistota), napadená rozhodnutí postrádají právě úvahu o tom, do jaké míry ve skutečnosti dochází k uplatnění principů, které jsou "ve hře"... Dále je třeba uvést, že je povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru (srov. shora citovaný rozsudek Soudního dvora ze dne , datum, ve věci C-679/18 OPR-Finance). Nejvyšší soud sice ve svém vyjádření uvedl, že v době uzavření smlouvy z platné právní úpravy věřitelka takovou právní povinnost neměla, neboť smlouva byla uzavřena před účinností uvedené právní úpravy, s čímž je třeba v zásadě souhlasit. Jeho rozhodnutí však postrádá úvahu, zda bylo možné zanedbání prověření úvěruschopnosti stěžovatelů zohlednit v posuzované věci při zvažování uplatnění korektivu dobrých mravů. Krajský soud se prověřením úvěruschopnosti stěžovatelů nezabýval vůbec. Přitom, obdobně jako co do okolností uvedených shora a z tam uvedených hledisek, korektiv dobrých mravů obecným soudům podle Ústavního soudu nebrání zohlednit mimo jiné i to, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka provedla prověření úvěruschopnosti stěžovatelů nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle... Obdobně se ke korektivu dobrých mravů, resp. zásadě dobrých mravů či ekvity staví část doktríny, která zásadě dobrých mravů přisuzuje normativní funkci. Tato zásada podle nich slouží k "nalézání spravedlivého řešení", vede-li formální použití právních norem k neudržitelným výsledkům (srov. Hurdík, J. a Lavický, P. Systém zásad soukromého práva. Brno, Masarykova Univerzita, 2010, s. 122)."8. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.9. Podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.11. Podle § 588 zákona č. 40/1964 Sb. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.12. Podle § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.13. Podle § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.14. V souladu s § 3030 zákona č. 89/2012 Sb., na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.15. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.16. V § 8 zákona č. 89/2012 Sb., se uvádí, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.17. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od , datum, ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotře