13 C 245/2021-17 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 7 178 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne 27. 2. 2019 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], prostřednictvím webových stránek [webová adresa] smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému bezhotovostně peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se poskytnuté peněžní prostředky zavázal původní věřitelce vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 030,05 Kč a úroku ve výši 147,95 Kč do 29. 3. 2019. Nedílnou součástí smlouvy byly obchodní podmínky. Žalovaný ve lhůtě splatnosti původní věřitelce ničeho nevrátil. Původní věřitelka postoupila svou pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno. Vedle žalované jistiny 5 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 2 030,05 Kč a smluvního úroku 147,95 Kč požaduje žalobkyně po žalovaném též zaplacení zákonného úroku z prodlení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. Účastníci řízení souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), podle něhož k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: 4. Z žalobkyní předložených listin, a to smlouvy o zápůjčce a výpisu z účtu původní věřitelky k platbě na účet žalovaného, má soud za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], a žalovaný uzavřeli za pomoci prostředků komunikace na dálku dne 27. 2. 2019 smlouvu o úvěru, kterou se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky původní věřitelce vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 2 030,05 Kč a úrokem ve výši 147,95 Kč ve lhůtě splatnosti 29. 3. 2019. Původní věřitelka poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč na jeho bankovní účet označený ve smlouvě č. [bankovní účet] (potvrzeno též zprávou banky vyžádanou soudem). Žalovaný nerozporoval tvrzení žalobkyně, že původní věřitelce nevrátil ničeho. Původní věřitelka vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky při sdělení o postoupení pohledávky na žalobkyni dopisem ze dne 11. 5. 2021 (podací lístek z téhož dne). Tímto oznámením o postoupení pohledávek doložila žalobkyně, že ke dni 9. 9. 2020 na ni přešlo vlastnické právo k pohledávce ze smlouvy o úvěru. Předžalobní výzvou ze dne 11. 5. 2021 doložila žalobkyně, že žalovaného před podáním žaloby vyzvala k zaplacení žalované částky. 5. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že žalovaný se na úkor žalobkyně bez spravedlivého důvodu obohatil (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“). Žalovanému byla převodem na účet poskytnuta částka 5 000 Kč, žalovaný z této částky žalobkyni ničeho nevydal ani po výzvě a bez právního důvodu si ji ponechal. 6. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. 7. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 257/2016 Sb.“), spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru (…) posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru (§ 2395 o. z.). Soud se však zabýval otázkou, zda byla smlouva uzavřena platně, s ohledem na to, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně zkoumala schopnost žalovaného jako spotřebitele úvěr splácet (§ 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb.). Soud dospěl k závěru, že tuto otázku musí posuzovat z úřední povinnosti, bez ohledu na to, zda žalovaná uplatnila námitku neplatnosti smlouvy. 11. Soudní dvůr Evropské unie – druhý senát v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci [anonymizováno] [právnická osoba] proti [anonymizováno], C -679-18, uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo], musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 12. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., stanovícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je tedy třeba vykládat v souladu s citovaným rozsudkem Soudního dvora Evropské unie - tedy tak, že zákonem stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní (k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti). 13. Žalobkyně neuvedla, že by úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána, resp. uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně nahlédla do databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NKRI (aniž by uvedené doložila, avšak i přes případné doložení by nebyla takto zkoumaná úvěruschopnost dostačující). Soudu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně (resp. právní předchůdkyně) úvěruschopnost žalovaného nezkoumala, soud proto uzavřenou smlouvu posoudil jako neplatnou. 14. Vzhledem k uvedenému soud rozhodl, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu. Žalovaný čerpal od žalobkyně částku 5 000 Kč. Žalovaný žalobkyni nezaplatil ničeho. Co do této částky soud žalobě vyhověl, ve zbytku soud žalobu zamítl. 15. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala zákonný úrok z prodlení, byla žalovanému rovněž uložena povinnost zaplatit žalobkyni z částky, o niž se bezdůvodně obohatil, úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 18. 5. 2021, neboť ve výzvě podle § 1958 o. z. ze dne 11. 5. 2021 byl žalovaný žalobkyní vyzván k zaplacení do 3 dnů ode dne doručení výzvy (podací lístek z 11. 5. 2021), domněnka doručení ve smyslu § 573 o. z. nastala dne 14. 5. 2021, ode dne následujícího po 3. dni (18. 5. 2021) v souladu s uvedenou výzvou tak je v prodlení (§ 1968 a § 1970 o. z.). 16. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry úspěchu účastníků v řízení. Žalobkyně byla v řízení úspěšná co do částky 5 000 Kč, tedy ze 70 %. Žalovaný byl úspěšný co do částky 2 178 Kč a části příslušenství, tedy z 30 %. Žalobkyni proto náleží náhrada 40 % (70 % - 30 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a