9 C 102/2023-41 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

Žalobou ze dne [datum] doručenou Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (dále jen soud) se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uznal žalovaného povinným zaplatit žalobci žalovanou částku 132 000 Kč s příslušenstvím s poukazem zejména na následující skutečnosti. Dne [datum] účastníci uzavřeli ústní smlouvu o zápůjčce na základě, které se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku 154 800 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobci splatit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč počínaje dnem [datum] až do úplného zaplacení zápůjčky. Splátky žalovaný hradil pravidelně pouze po krátkou dobu, od června 2022 již žalobci ničeho neuhradil, ke dni podání žalobního návrhu byl v prodlení s devíti měsíčními splátkami, a to i přes výzvy žalobce i jeho právního zástupce. Žalovaný prostřednictvím své právní zástupkyně pohledávku žalobce výslovně uznal, jeho uznání je též zřejmé z SMS komunikace a též emailové komunikace účastníků. S přihlédnutím k neplnění ústní dohody žalobce odstoupil dne [datum] od uzavřené smlouvy o zápůjčce v souladu s ustanovením § 2394 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen: o. z.) a vyzval žalovaného k zaplacení dosud neuhrazené dlužné částky zápůjčky ve výši žalované částky. Žalovaný žalobci ničemu nezaplatil ani přes následnou předžalobní výzvu žalobce ze dne [datum], v němž byla žalovanému poskytnuta lhůta k zaplacení zesplatněné části zápůjčky v délce 7 dnů od doručení. Předžalobní výzva byla žalovanému doručena na jeho doručovací adresu dne [datum], lhůta k zaplacení uplynula dne [datum], bez toho že by žalovaný žalobci cokoliv uhradil. Žalobce má tak vůči žalovanému návrh nejen na zaplacení částky 132 000 Kč, ale též i na úhradu úroku z prodlení v zákonné výši ode dne marného uplynutí lhůty stanovené v předžalobní výzvě, tj. od [datum] do zaplacení. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, proti soudem vydanému platebnímu rozkazu podal v zákonné lhůtě odpor, s uvedením, že s žalobcem dohodu nikdy neuzavíral ani nepodepisoval. Ve věci bylo soudem nařízeno ústní jednání na den [datum]. Žalovanému bylo dne [datum] do vlastních rukou doručeno předvolání k tomuto jednání, jehož součástí bylo poučení o skutečnosti, že pokud se žalovaný k jednání bez důvodné a řádné omluvy nedostaví a navrhne-li to na jednání strana žalující, bude soud pokládat tvrzení obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkajících se sporu, za nesporná a na tomto základě může o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání. Žalovaný se k uvedenému jednání bez omluvy nedostavil, žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání. Soud proto vyšel z tvrzení uvedených v žalobě jako z tvrzení nesporných a na jejich základě rozhodl v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobce uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153b odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro zmeškání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro zmeškání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro zmeškání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro zmeškání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. např. § 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení], Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C. H. Beck, str. 332, bod 5 a 6). Konečně rozsudek pro zmeškání nelze vydat dle § 153b odst. 3 o. s. ř. tam, kde by takovým rozsudkem došlo ke vzniku, změně nebo zrušení právního poměru mezi účastníky, jinými slovy, kde by se jednalo o tzv. konstitutivní rozhodnutí. Dle § 2390 o. z. Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“ V posuzované věci se jedná o spor o vrácení zápůjčky. Smlouva o zápůjčce je tzv. reálnou smlouvou, při které musí dojít nejen ke konsenzu stran, ale též k přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli (v tomto případě tedy žalovanému). Pro smlouvu o zápůjčce zákon nestanoví žádnou formu, takže může být uzavřena písemně, ústně, nebo také konkludentně. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí, ale soud právně závazným způsobem deklaruje povinnosti žalovaného, jež mu vznikly z uvedeného titulu. Proto soud návrhu žalobce na vydání rozsudku pro zmeškání v plném rozsahu vyhověl, žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci částku 132 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 132 000 Kč ode dne [datum] do zaplacení (úroky z prodlení dle § 1970 z. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 36 516,12 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 6 600 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 132 000 Kč sestávající z částky 6 380 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 190 Kč za jednoduchou výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t., z částky 6 380 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne [datum] a z částky 6 380 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne [datum] včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 1 194,07 Kč za 110 ujetých km v částce 794,07 Kč (41,20 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 4,9 l [číslo] km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut v částce 400 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 24 724,07 Kč ve výši 5 192,05 Kč. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci přiznanou částku s úroky z prodlení i náhradou nákladů řízení v zákonné lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce, který je advokátem (§ 149 o. s. ř.). Pro úplnost soud uvádí, že neshledal žádný ze zákonných důvodů pro odlišné rozhodnutí ve věci, např. plné či částečné odepření nároku žalobci pro rozpor s dobrými mravy, co do náhrady nákladů řízení aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., nebo poskytnutí delší lhůty žalovanému k plnění, než je lhůta zákonná.