Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 18. 5. 2026 domáhala po žalované zaplacení částky 27 230 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 12. 4. 2025 uzavřela se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěrový rámec ve výši 10 000 Kč, který byl následně dodatkem ze dne 13. 4. 2025 navýšen na částku 20 000 Kč. Tvrdila, že žalovaná úvěr v plném rozsahu vyčerpala, avšak neposkytla žalobkyni žádné plnění. V důsledku prodlení žalované došlo dne 14. 7. 2025 k zesplatnění celé pohledávky. Vedle jistiny ve výši 20 000 Kč se žalobkyně domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 780 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 20 000 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení.2. Žalované byla žaloba řádně doručena. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nijak nezpochybnila a nenavrhla provedení žádných důkazů.3. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., neboť věc bylo možné rozhodnout pouze na základě listinných důkazů předložených žalobkyní a účastníci neoznačili žádné další důkazy, jejichž provedení by vyžadovalo nařízení jednání.4. Soud provedl dokazování listinami založenými ve spise.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 12. 4. 2025 soud zjistil, že mezi žalobkyní jako věřitelkou a žalovanou jako spotřebitelkou byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru na dobu neurčitou s možností opakovaného čerpání úvěrového rámce, jehož výše byla sjednána částkou 10 000 Kč.6. Z dodatku ke smlouvě o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 4. 2025 soud zjistil, že úvěrový rámec byl navýšen na částku 20 000 Kč.7. Z potvrzení o schválení úvěru a z popisu procesu uzavření smlouvy soud zjistil, že smlouva byla uzavírána prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, kdy po schválení žádosti byl žalované zaslán jedinečný autorizační kód, jehož použitím došlo k dokončení procesu uzavření smlouvy.8. Z dokladů o ověření úvěruschopnosti žalované soud zjistil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy získala prostřednictvím systému Kontomatik údaje o bankovním účtu žalované, jejích příjmech a výdajích a současně prověřovala údaje žalované v registrech NRKI, BRKI, REPI, SOLUS, centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku a dalších dostupných databázích.9. Z potvrzení o provedené platbě a z přehledu čerpání soud zjistil, že žalobkyně skutečně poskytla žalované finanční prostředky v celkové výši 20 000 Kč a že tyto prostředky byly odeslány na účet žalované. Současně z těchto listin soud zjistil, že na poskytnutý úvěr nebyla žalovanou provedena žádná úhrada.10. Z oznámení o zesplatnění a z potvrzení o jeho odeslání soud zjistil, že žalobkyně považovala úvěr za zesplatněný ke dni 14. 7. 2025 a toho dne vyzvala žalovanou k úhradě celé dlužné částky.11. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.12. Soud se nejprve zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dospěl přitom k závěru, že v daném případě nebyly splněny všechny zákonné požadavky kladené na uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, a proto je třeba aplikovat § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně neprokázala, že by před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. To je jeho konkrétní příjem a výdaje a že by tyto ověřila relevantní způsobem (pracovní smlouva, nájemní smlouvy atd.) Následkem uvedeného pochybení je, že na smlouvu nelze nahlížet jako na platný základ uplatněných smluvních nároků.13. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru však skutečnost, že smlouva nemůže obstát jako platný právní titul, nezbavuje spotřebitele povinnosti vrátit věřiteli finanční prostředky, které od něj skutečně obdržel. Nárok věřitele je v takovém případě třeba posuzovat podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení.14. Z provedených důkazů má soud za prokázané, že žalobkyně žalované poskytla částku 20 000 Kč a že žalovaná na vrácení této částky ničeho neuhradila. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení odpovídající hodnotě přijatého plnění. V rozsahu částky 20 000 Kč proto soud žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost tuto částku žalobkyni vydat.15. Naproti tomu soud neshledal důvodným nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 780 Kč. Tento nárok žalobkyně odvozovala výhradně od smluvního ujednání obsaženého ve smlouvě o spotřebitelském úvěru. Jestliže však soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně lze posoudit pouze jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze žalobkyni přiznat plnění vyplývající výlučně ze smluvních ustanovení. Smluvní pokuta proto žalobkyni nenáleží a soud žalobu v této části zamítl.16. Ze stejných důvodů soud zamítl i nárok na zaplacení částky 1 450 Kč představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. Také tento nárok byl odvozován výhradně od smluvního ujednání a sazebníku poplatků tvořícího součást smluvní dokumentace. Neexistuje-li platný smluvní základ pro jejich přiznání, nelze je žalobkyni přiznat ani v režimu vydání bezdůvodného obohacení.17. Soud nepřiznal ani požadovaný úrok z prodlení z částky 20 000 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení.18. V případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení se dlužník dostává do prodlení teprve tehdy, kdy je věřitelem řádně vyzván k plnění. Aby výzva mohla založit splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení, musí v ní být jednoznačně vymezena skutková podstata tohoto nároku (nejde o právní hodnocení) a současně musí být nárok jednoznačně konkretizován také částkou bezdůvodného obohacení, jejíž úhrada je požadována.19. Současně musí být prokázáno, že taková výzva došla alespoň do sféry dispozice adresáta ve smyslu § 573 občanského zákoníku. Nestačí proto samotné odeslání výzvy, ale musí být prokázáno dojití (například, tak aby bylo možno uplatnit alespoň domněnku osvědčeno, že se dostala do sféry vlivu dlužníka tak, aby měl objektivní možnost se s jejím obsahem seznámit.20. Žalobkyně v řízení takovou výzvu neprokázala. Předložené oznámení o zesplatnění vychází z existence smluvního závazku a nelze je považovat za výzvu k vydání bezdůvodného obohacení. Zároveň nebylo prokázáno, že by žalované byla doručena výzva, v níž by byl nárok z bezdůvodného obohacení jednoznačně skutkově i částkově vymezen a která by prokazatelně došla alespoň do sféry její dispozice. Nebyla-li prokázána řádná výzva k vydání bezdůvodného obohacení, nemohla nastat splatnost tohoto nároku a žalovaná se nemohla dostat do prodlení. Požadovaný úrok z prodlení proto soud nepřiznal a žalobu v této části zamítl.21. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch účastníků byl částečný. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 27 230 Kč s příslušenstvím, přičemž úspěšná byla pouze co do částky 20 000 Kč. Procesní úspěch žalobkyně tak činí 73,45 %, procesní úspěch žalované 26,55 % a čistý procesní úspěch žalobkyně představuje 46,90 %.22. Žalobkyni vznikly účelně vynaložené náklady řízení sestávající ze soudního poplatku ve výši 1 090 Kč. Dále jí vznikly náklady právního zastoupení advokátkou. Vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno formulářovou žalobou, náleží odměna podle § 14b advokátního tarifu. Soud přiznal odměnu za převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu a podání žaloby, tedy za tři úkony právní služby po 300 Kč, celkem 900 Kč. Dále přiznal náhradu hotových výdajů ve výši 3 x 100 Kč, tedy 300 Kč, a náhradu daně z přidané hodnoty ve výši 252 Kč. Celkové účelně vynaložené náklady žalobkyně tak činí 2 542 Kč. „S ohledem na čistý procesní úspěch žalobkyně ve výši 46,90 % jí proto soud přiznal náhradu nákladů řízení v částce 1 192 Kč, kterou je žalovaná povinna zaplatit k rukám právní zástupkyně žalobkyně.“