5 C 22/2026-53 — Okresní soud v Mělníku

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 10. 2025 domáhala zaplacení částky 36 462,68 Kč se zákonný úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 17. 10. 2024 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřel dne 12. 6. 2024 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit společně s úrokem ve výši 87,51 % ročně. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky právní předchůdkyně žalobkyně , webová stránka, zasláním SMS kódu na telefonní číslo , tel. číslo, žalovaným a odesláním platby 1 Kč. Za účelem posouzení úvěruschopnosti žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně provedla jeho lustraci ve veřejně přístupných databázích SOLUS a NRKI. Žalovaný úvěr čerpal, avšak nesplácel řádně a včas, proto jej žalobkyně k 16. 10. 2024 zesplatnila. Žalovaný celkem uhradil částku 2 600 Kč. Žalobkyně uplatnila kromě zbývající jistiny také nárok na smluvní úrok ve výši 87,51 % ročně za období od uzavření úvěrové smlouvy do zesplatnění úvěru v částce 9 062,68 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025. Žalovaný ani přes předžalobní výzvu žalobkyně doposud z dlužné částky ničeho neuhradil.2. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v nepřítomnosti účastníků, neboť žalovaný se k jednání soudu nedostavil bez řádné a včasné omluvy, ač byl k jednání řádně předvolán, a žalobkyně se z jednání omluvila a s projednáním věci ve své nepřítomnosti souhlasila.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru:Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne 12. 6. 2024 na bankovní účet č. , č. účtu, částku 30 000 Kč /viz doklad o vyplacení úvěru na č. l. 31 spisu, zpráva od , Anonymizováno, . na č. l. 47 spisu/. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 2. 2025, přičemž žalovanému bylo toto postoupení oznámeno dopisem ze dne 16. 10. 2024 /viz společné prohlášení o postoupení pohledávek na č. l. 32 - 34 spisu, oznámení o postoupení pohledávek na č. l. 35 spisu, smlouva o postoupení pohledávek v systému CEPR/. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou odeslanou dne 25. 4. 2025 /viz předžalobní výzva na č. l. 35 p. v. spisu s podacím lístkem na č. l. 36 spisu/. Žalovaný netvrdil, že by dlužnou částku uhradil ani v řízení nevyšlo najevo, že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.5. Soud provedl důkazy předložené žalobkyní (jiné ani podle obsahu spisu označeny nebyly), ze kterých nebylo prokázáno, že by žalovaný dne 12. 6. 2024 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o spotřebitelském úvěru, když žalobkyně soudu předložila pouze text uvedené smlouvy (návrhu), kde je na místě podpisu žalovaného uveden pouze kód , Anonymizováno, , z ničeho však nevyplývá, že by se jednalo o kód, který byl zaslán a následně použit právě žalovaným k podpisu předmětné smlouvy, a to ani ve spojení s ostatními v řízení provedenými důkazy. Žalobkyně uváděla, že předmětná smlouva měla být žalovaným podepsána prostřednictvím SMS ve tvaru jméno příjmení a jedinečný kód. Žalobkyně však k tomuto tvrzení nepředložila žádné důkazy. Soud má za to, že uvedený kód nesplňuje náležitosti elektronického podpisu tak, jak to vyžaduje § 561 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění. Soudu předložené PDF dokumenty neobsahují žádné záznamy o tom, že by k nim byly připojeny podpisy (tj. data v elektronické podobě, která by byla připojena k jiným datům – smlouvě), tj. žádné záznamy o tom, že by elektronická smlouva obsahovala kvalifikovaný či uznávaný elektronický podpis (a ani údaje o připojení jakýchkoliv dalších dat ke smlouvě, jež by mohly být považovány za podpis ve smyslu ustanovení nařízení EU č. 910/2014 eIDAS). Je-li do textu písemnosti pojat údaj o tom, kdy k podpisu mělo dojít, nejde o podpis, ale výlučně o grafický odraz nějakého tvrzení, nikoliv data připojená k jiným datum umožňujícím ověřit, že po jejich připojení již dokument nedoznal žádné změny. Navíc skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně disponuje údaji o jménu, příjmení, bydlišti, rodném čísle žalovaného či kopií jeho občanského průkazu, bez toho, aniž by si byla vůbec, s ohledem na způsob uzavření tvrzené smlouvy, jista tím, že jí tyto údaje poskytuje právě osoba žalovaného, nemůže podle náhledu soudu v daném případě vést k závěru o vzniku závazkového vztahu dle předloženého textu smlouvy mezi konkrétními osobami /viz smlouvu o úvěru na č. l. 23 - 25 spisu, předsmluvní formulář na č. l. 8 - 11 spisu, kopie OP žalovaného na č. l. 14 spisu, informační dokument o pojistném produktu na č. l. 15 spisu, informace o pojištění na č. l. 16 - 18 spisu, oznámení o schválení úvěru na č. l. 26 spisu se splátkovým kalendářem na č. l. 27 spisu, dodatek č. 1 k návrhu smlouvy na č. l. 28 - 29 spisu, oznámení o zesplatnění na č. l. 37 spisu, náhled smluvních dokumentů v systému CEPR/.6. Nadto dospěl soud k závěru, že i kdyby byla mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně uzavřena úvěrová smlouva (ve znění listin na č. l. 23 - 25 spisu), nemohl by jí soud posoudit jako platnou, když soud nemohl učinit skutkový závěr takový, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně provedla posouzení úvěruschopnosti (schopnosti splácet spotřebitelský úvěr) žalovaného s odbornou péčí. Právní předchůdkyně žalobkyně skutečnost o zkoumání úvěruschopnosti tvrdila, když odkazovala na listinu hodnocení klienta, ve které žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem činí 26 749 Kč, výdaje potom uvedl v celkové výši 9 481 Kč, přičemž částka 4 621 Kč měla představovat výdaje na bydlení ve formě nájemného a inkasa a částka 4 860 Kč životní minimum. Z předložených důkazů však vyplývá, že právní předchůdkyně zjistila shora uvedené skutečnosti od žalovaného, následně ověřila pouze výši jeho příjmů na základě potvrzení o provedení transakcí, žádným způsobem ovšem neověřovala výši jeho měsíčních výdajů. Nadto z potvrzení o provedení transakcí na bankovním účtu žalovaného za období od března do června 2024 vyplývá, že průměrný měsíční výdělek žalovaného za dané období dosahoval průměrné výše 25 770 Kč a nikoli žalovaným uváděné výše 26 749 Kč. Soud dospěl k názoru, že způsob zjišťování příjmů a výdajů žalovaného, který právní předchůdkyně žalobkyně zvolila, nelze považovat za odpovídající zákonu o spotřebitelském úvěru, když není možné akceptovat pouhé odhadnutí výdajů na základě životního minima, neboť jeho výše neodpovídá reálným nákladům na životní potřeby konkrétního jedince a představuje skutečně jen minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů k zajištění základní výživy a ostatních základních potřeb. Nadto nelze přehlédnout, že také výše výdajů na bydlení byla uvedena ve velmi nízké, téměř nevěrohodné výši. Právní předchůdkyně žalobkyně měla výši měsíčních příjmů a výdajů zjistit od žalovaného, což udělala pouze částečně, když nijak nezjišťovala jeho měsíční výdaje na živobytí, a následně je ověřit, např. výpisem z bankovního účtu apod., což ovšem neučinila, a to přesto, že z výpisů z nebankovního registru klientských informací věděla, že žalovaný má 12 dříve sjednaných úvěru či zápůjček a na nich dluží splátky po splatnosti v celkové výši 32 507 Kč /viz potvrzení o příjmu na č. l. 19 – 21. 30 spisu, hodnocení klienta na č. l. 22 spisu, výpis z registru SOLUS na č. l. 12 spisu, výpis z NRKI na č. l. 13 spisu/.7. Podle § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání (ve znění před novelou č. 7/2009 Sb., nyní při přípravném jednání nařízeném ve smyslu § 114c o. s. ř.). Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinností důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila a požádala, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř.8. Po právní stránce so