50 C 40/2022-33 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 23 060,85 Kč, smluvní pokuty za prodlení s úhradou 11 092,27Kč a za zesplatnění ve výši 499 Kč, poplatky 450 Kč, se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z prodlení, to vše z titulu uzavřené Smlouvy o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] ze dne 2. 7. 2019, jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, který žalovaný bezhotovostně čerpal a měl jej hradit v 30 měsíčních splátkách po 2 494 Kč měsíčně. První splátka byla splatná 2. 8. 2019. Za prodlení s úhradou splátky byla žalovanému účtována smluvní pokuta 499 Kč a za odeslání upomínky poplatek 450 Kč. Pro prodlení žalovaného s úhradou byl úvěr zesplatněn ke dni 12. 7. 2020. Podáním ze dne 9. 5. 2022, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět v části požadující kapitalizovaný úrok ve výši 113,6 % ročně za dobu od 3. 4. 2020 do 12. 7. 2020, ve výši 8 863,70 Kč. V této části pak soud podle ustanovení §96 o. s. ř., řízení zastavil. 2. V rámci doplnění žaloby k výzvě soudu sdělila žalobkyně, že ůvěruschopnost zkoumala lustrací žalovaného v evidenci exekucí, BRKI/NRKI, ověření pohybů na účtu žalovaného a informacemi přímo od žalovaného, zjistila, že žalovaný je schopen běžně hradit své závazky a má dostatečný měsíční příjem. 3. Žalovaný k žalobě neuvedl vůbec nic. 4. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nutnosti nařízení ústního jednání. 5. Soud provedl dokazování listinami založenými ve spisu. 6. Výpis z Centrální evidence exekucí prokazuje, že u žalovaného byla evidována jedna neskončená exekuce před uzavřením smlouvy o úvěru. 7. Smlouva o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka [číslo] prokazuje, že žalovaný uzavřel s žalobkyní smlouvu o úvěru ve výši 25 000 Kč s úrokem 111,36% ročně, splátky na 30 měsíců ve výši 2 494 Kč, celkem k úhradě 74 820 Kč Smluvní podmínky ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka, uvádí smluvní pokutu pro případ prodlení splacením 499 Kč) maximálně 2 999 Kč za rok), ev. ve výši 0,1% denně z částky, s níž bude žalovaný v prodlení po dobu delší, než byla uvedena ve výzvě k zaplacení dlužné splátky. Jak Smlouva, tak i podmínky jsou podepsány žalovaným. 8. Potvrzení o provedení tuzemské odchozí úhrady ze dne 14. 10. 2019 prokazuje, že žalovanému byla zaslána částka 25 000 Kč dne 8. 7. 2019 [právnická osoba] ze dne 9. 5. 2022 prokazuje, že peníze byla odeslány na účet žalovaného. 9. Zesplatnění ze dne 12. 7. 2020 prokazuje, že úvěr žalovaného byl zesplatněn ke dni 12. 7. 2020. 10. Předžalobní upomínka ze dne 28. 7. 2020 prokazuje, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky. 11. Poštovní podací arch ze dne 29. 7. 2020 prokazuje odeslání dopisu žalovanému. 12. Rozložení plateb prokazuje, že žalovaný uhradil celkem 21 850 Kč. 13. Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, Upomínka č. I, Upomínka č. II,, Splátkový kalendář, Smluvní podmínky ke Smlouvě o spotřebitelském úvěru Pronto půjčka neprokazují nic podstatného pro rozhodnutí ve věci. 14. Na základě zjištění učiněných z předložených listin a obrany žalovaného dospěl soud k závěru o skutkovém stavu ve věci samé, který zcela odpovídá žalobním tvrzením, soud však dospěl k závěru, že nebyla dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Nebyly doloženy důkazy o tom, že by byly řádně zkoumány a prokázány příjmy a výdaje žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně doložila zkoumání v registrech nebankovních subjektů a bankovních subjektů, z nichž vyplynulo, že žalovaný nemá žádné splátky po splatnosti. Dále žalobkyně zkoumala, zda není v insolvenci. Z evidence exekucí vyplynulo, že žalovaný má jednu neskončenou exekuci od roku 2015. 15. Po právní stránce soud věc posoudil níže uvedeným způsobem. 16. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C -679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 17. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 18. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru. 19. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 20. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 21. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 22. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, když toto neprokázala, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná. Žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného řádně nezkoumala příjmy a výdaje žalovaného. Zejména si neověřila strukturu jeho výdajů, např. výpisy z jeho účtu za dobu předcházející uzavření smlouvy o úvěru. Nelze přehlédnout významnou skutečnost, že žlaovaný měl neskončen