50 C 71/2022-44 — Okresní soud v Mostě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku. Tento nárok představuje dle tvrzení strany žalující jistina ve výši 6 000 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 198 Kč, poplatky za bezpečnou splátku 396 Kč, úroky 882 Kč, náklady vymáhání 460 Kč a smluvní pokuta 1 000 Kč, se shora uvedeným příslušenstvím, tedy úroky z úvěru a úroky z prodlení od 14. 2. 2022, to vše z titulu uzavřené smlouvy o úvěru ze dne 4. 8. 2021, jíž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 6 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit ve 24 měsíčních splátkách. Pro prodlení žalovaného byl úvěr zesplatněn ke dni 28. 11. 2021. Úvěruschopnost žalovaného byla posuzována s ohledem na příjmy a výdaje žalovaného, byly zohledněny i informace z veřejných a neveřejných databází, žalobkyně použila statistický model, vlastní scoring model. Příjmy žalovaného činí 35 000 Kč, výdaje na bydlení 6 000 Kč, splátky na jiné úvěry 7 901 Kč, životní minimum dospělého člena domácnosti 3 860 Kč. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení ústního jednání. 3. Soud provedl dokazování ve spisu založenými listinnými prostředky. 4. Předžalobní výzva k plnění ze dne 14. 1. 2022 prokazuje, že žalovaný byl upomenut o zaplacení před podáním žaloby. 5. Poštovní podací arch ze dne 17. 1. 2022 prokazuje odeslání dopisu žalovanému. 6. Smlouva o úvěru ze dne 3. 8. 2021, prokazuje, že nebyla žalovaným vlastnoručně podepsána, místo podpisu obsahuje podpisový kód [číslo], IP adresu zařízení, z kterého se žalovaný připojil a podepsal smlouvu, číslo mobilního telefonu [číslo], na který žalobkyně odeslala podpisový kód, které je dle smlouvy telefonem žalovaného. Poskytnutá výše úvěru činila 6 000 Kč, měl být poskytnut bezhotovostně na účet žalovaného číslo [bankovní účet] (dále jen„ účet“), poplatek za poskytnutí úvěru činil 198 Kč, poplatek za službu Bezpečná splátka 99 Kč měsíčně, roční úroková sazba 49,10%, celkem měl žalovaný zaplatit 8 256 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 643 Kč. 7. Úvěrové podmínky – revolvingový úvěr neobsahují nic podstatného pro rozhodnutí ve věci samé. 8. Výpis čerpání, splátek a úhrad prokazuje, že bylo celkem vyčerpáno 6 000 Kč a uhrazeno nebylo ničeho. 9. Výpis z OR žalobkyně prokazuje její existenci. 10. Zpráva mBank S.A., prokazuje, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byl v době poskytnutí peněz žalobkyní žalovaný. 11. Kopie občanského průkazu žalovaného prokazuje pouze to, že jí žalobkyně disponuje. 12. Screenshot bankovního účtu žalovaného prokazuje, že žalobkyně disponovala informací o vlastnictví bankovního účtu žalovaného, na který zaslala peníze dle úvěrové smlouvy. 13. Potvrzení ze dne 4. 8. 2021 prokazuje, že byla z účtu žalobkyně na účet č. [bankovní účet] poukázána částka 6 000 Kč. 14. Úvěrová zpráva NRKI prokazuje, že byla posuzována úvěruschopnost žalovaného, bylo zjištěno, že žalovaný měl 15 ukončených splátkových kontraktů, má 2 existující, na které měsíčně hradí 7 901 Kč. Další informace nejsou podstatné pro rozhodnutí. 15. Soud se zaobíral uzavřením úvěrové smlouvy s žalovaným. 16. Z provedených listinných důkazních prostředků nijak nevyplývá, že to byla konkrétně žalovaná strana, kdo měl uzavřít smlouvu. Při uzavírání smlouvy nebyla nijak ověřena totožnost žalované strany. Pouhé poskytnutí osobních údajů není ověřením totožnosti. Osobní údaje žalované strany mohly být zneužity třetí osobou, jak už se s tím soud ve své praxi opakovaně setkal, například osobou, která s majitelem účtu žije ve stejné domácnosti. Kopie OP či screenshotu bankovního účtu žalovaného pouze prokazují, že jím žalobkyně disponuje. Toto nijak neprokazuje, že žalobkyně jednala při uzavření smlouvy s žalovanou stranou. 17. Smlouva nebyla žalovanou stranou podepsána a soud tak nemá za prokázaný ani obsah smlouvy, se kterým žalovaná strana údajně souhlasila. Tvrzení žalobkyně, že žalovaná strana podepsala smlouvu elektronicky, nepovažuje soud nejen za prokázání toho, že tento úkon žalovaná strana skutečně učinila, ale ani neprokazuje obsah smlouvy, s níž měla žalovaná strana souhlasit. 18. Soud tak nemá najisto postavené ani to, že žadatelem o úvěr byla skutečně žalovaná strana, že smlouva byla uzavřena s žalovanou stranou a že byla uzavřena v tvrzeném znění. Jinak řečeno, není jisté, zda a s kým byla smlouva o úvěru uzavřena a v jakém znění. Ustanovení § 562 odst. 1 o. z. stanoví, že písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. V tomto případě nebylo možné ani určit jednající osobu a ani technickými prostředky zachytit právní jednání. Z žádného důkazního prostředku nevyplývá, že to byl žalovaný, kdo komunikoval s žalobkyní emailem či pomocí SMS, z žádného důkazního prostředku nevyplývá, že se jednalo o email či telefonní číslo žalovaného, pouhé tvrzení žalobkyně nepostačuje. Zejména za situace, kdy jednání o uzavření smlouvy neproběhlo se zástupcem žalobkyně fyzicky, odehrálo se pouze elektronicky, bez možnosti přímého ověření žalovaného jako smluvní strany. 19. Soud se dále zaobíral i posouzením úvěruschopnosti žalovaného. 20. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci sp. zn. C [číslo] zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 21. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, ze dne 25. 7. 2018 věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 22. Byť shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru. 23. Dle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 24. Dle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 25. Dle § 87 odst. 1 zák. č. 2