48 C 105/2023-71 — Okresní soud v Mostě

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Mostě zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení částek 16 696 Kč s příslušenstvím a 16 922 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částky 8 464 Kč a 5 898 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení různých částek jakožto dluhů ze tří smluv, které s žalovaným uzavřela společnost [právnická osoba] (právní předchůdkyně žalobkyně), která pohledávky na žalobkyni postoupila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalobkyně tak požadovala zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím představující nevrácenou jistinu úvěru, poskytnutou žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum], a dalších částek (kapitalizované úroky, poplatek za administrativní činnost, za hotovostní inkaso a poplatek za životní pojištění), s tím, že žalovaný na tento úvěr uhradil částku 2 200 Kč. Dále požadovala zaplacení částky 17 000 Kč s příslušenstvím představující nevrácenou jistinu úvěru, poskytnutou žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum], a dalších částek (kapitalizované úroky), s tím, že žalovaný na tento úvěr uhradil částku 8 200 Kč. Konečně žalobkyně požadovala zaplacení částky 3 779,11 Kč s příslušenstvím představující nevrácenou část jistiny úvěru, poskytnutou žalovanému na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne [datum], a dalších částek (kapitalizované úroky), s tím, že žalovaný na tento úvěr uhradil částku 10 450 Kč. 3. Okresní soud rozhodl o žalobou uplatněném nároku, aniž konal, se souhlasem obou účastníků řízení, jednání, když vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli tři smlouvy o úvěru podle, jak tvrdila žalobkyně v žalobě, úvěrová smlouva ze dne [datum] byla sjednána na částku 15 000 Kč, z níž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému skutečně (v hotovosti) vyplatila 10 664 Kč, úvěrová smlouva ze dne [datum] byla sjednána na částku 17 000 Kč, z níž právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému skutečně vyplatila 14 098 Kč a úvěrová smlouva ze dne [datum] byla sjednána na částku 8 000 Kč, dále vyšel ze zjištění, že žalovaným bylo na úvěry uhrazeno 2 200 Kč, 8 200 Kč a 10 450 Kč. Současně měl okresní soud za prokázané, že pohledávky vzniklé z těchto smluv právní předchůdkyně žalobkyně postoupila žalobkyni. 4. Okresní soud se zabýval tím, zda se právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením jednotlivých smluv o úvěru zabývala schopností žalovaného úvěry splácet a dospěl k negativnímu závěru, respektive dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně prověřila úvěruschopnost žalovaného, jak bylo její povinností plynoucí ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Z tohoto důvodu dospěl okresní soud po právní stránce k závěru, že všechny tři smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným jsou neplatné, přičemž okresní soud byl povinen k této neplatnosti, jak vyplývá z judikatury, na kterou poukázal, přihlédnout z úřední povinnosti. Z uvedených důvodů okresní soud posoudil vztah žalobkyně a žalovaného jako nárok vyplývající z neplatné spotřebitelské smlouvy, kdy je žalovaný povinen vrátit dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jen nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků. Výši nároku žalobkyně stanovil jako rozdíl mezi částkami, které právní předchůdkyně žalobkyně skutečně vyplatila žalovanému, a částkami, které naopak žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně, případně samotné žalobkyni; dospěl k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na vrácení části nesplacené jistiny jen v případě prvních dvou smluv, v případě třetí smlouvy došel k negativnímu závěru, neboť částka zaplacená žalovaným (10 450 Kč) převýšila částku vyplacenou mu právní předchůdkyní žalobkyně (8 000 Kč). Předmětem smlouvy ze dne [datum] byl úvěr ve výši 17 000 Kč, který byl zčásti určen na refinancování jiného úvěru žalovaného, který nebyl předmětem řízení, na základě této smlouvy žalovanému byla fakticky vyplacena v hotovosti částka 14 098 Kč. I v případě smlouvy ze dne [datum] o poskytnutí úvěru ve výši 15 000 Kč byla část úvěrovaných prostředků určena na refinancování jiného úvěru žalovaného, který nebyl předmětem řízení, a proto bylo žalovanému fakticky vyplaceno jen 10 664 Kč. 5. O nákladech řízení okresní soud rozhodl na základě § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého by měl právo na náhradu poměrné části nákladů úspěšnější žalovaný, pro jeho pasivitu mu však žádné náklady nevznikly. 6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, jímž jej napadla v zamítavém výroku I., a to v rozsahu zamítnutí žaloby co do částek 4 336 Kč a 2 902 Kč, a výroku III. o nákladech řízení. Žalobkyně předně prohlásila, že odvoláním nenapadá právní závěr okresního soudu o neplatnosti smluv o úvěru pro porušení příslušných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, nesouhlasila však s výší obohacení, kterou by jí měl vydat žalovaný, tak jak ji stanovil okresní soud. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na skutečnost, že v úvěrových smlouvách ze dne [datum] a ze dne [datum] bylo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným dohodnuto, že část úvěrovaných finančních prostředků bude použito na úhradu jiných dluhů žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně, a to formou započtení. V případě úvěrové smlouvy ze dne [datum] byla sjednána celková výše úvěru 17 000 Kč a dále bylo dohodnuto, že část těchto prostředků ve výši 2 902 Kč bude započtena na dluh žalovaného, který je tvořen nezaplaceným zůstatkem v minulosti sjednaného úvěru s právní předchůdkyní žalobkyně, zbytek požadovaných prostředků ve výši 14 098 Kč byl žalovanému vyplacen v hotovosti. Úvěrovou smlouvu ze dne [datum] byla sjednána celková výše úvěru 15 000 Kč a dále bylo dohodnuto, že část těchto prostředků ve výši 4 336 Kč bude započtena na dluh žalovaného, který je tvořen nezaplaceným zůstatkem v minulosti sjednaného úvěru s právní předchůdkyní žalobkyně, zbytek požadovaných prostředků ve výši 10 664 Kč byl žalovanému vyplacen v hotovosti. Vzhledem k tomu, že žalovaný v obou úvěrových smlouvách takový způsob čerpání úvěru potvrdil svým podpisem, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení ve výši 17 000 Kč, respektive 15 000 Kč. Žalobkyně doplnila, že neplatnost úvěrových smluv z důvodu řádného nezkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nemůže mít s poukazem na § 576 občanského zákoníku za následek i neplatnost dohody o zápočtu vzájemných pohledávek, vtělené do úvěrových smluv, neboť se jedná o oddělitelná, samostatná právní jednání. Žalobkyně se domnívá, že bezdůvodné obohacení představuje celkovou částku poskytnutou žalovanému, nikoliv pouze částku vyplacenou mu v hotovosti, neboť obohacením je třeba rozumět celkový finanční prospěch na straně žalovaného. Konečně žalobkyně namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť jeho odůvodnění neobsahuje výpočet výše obohacení. Uzavřela, že má nárok na zaplacení částek 8 800 Kč (rozdíl jistiny úvěru ve výši 17 000 Kč a žalovaným zaplacené částky 8 200 Kč) a 12 800 Kč (rozdíl jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč a žalovaným zaplacené částky 2 200 Kč), z tohoto důvodu má nárok na zaplacení (vedle již přiznaných částek výrokem II. rozsudku okresního soudu) dalších částek ve výši 4 336 Kč a 2 902 Kč. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni obě uvedené částky. 7. Žalovaný se k odvolání, ačkoliv mu bylo řádně doručeno, nevyjádřil. 8. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v účinném znění – dále jen„ o. s. ř.“), je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. v části výroku I., co do částek 4 336 Kč a 2 902 Kč, a na výroku o věci samé závislý výrok o nákladech řízení, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. 9. Zamítavý výrok I. ve věci samé, pokud byla zamítnuta žaloba co do částek 12 360 Kč a 14 020 Kč s veškerými úroky a úrok z prodlení, a vyhovující výrok II. ve věci samé rozsudku okresního soudu se nestaly předmětem přezkumu ze strany odvolacího soudu a samostatně již nabyly právní moci. 10. Odvolací soud předně konstatuje, že okresní soud nepostupoval správně, pokud o nároku žalobkyně rozhodl bez nařízeného jednání, neboť tímto způsobem nelze o věci samé rozhodnout, i kdyby s tím výslovně souhlasili všichni účastníci řízení, jestliže je rozhodnutí soudu založeno na neunesení břemene tvrzení nebo (jako tomu bylo v projednávané věci) důkazního břemene (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 543/2008 či např. nález Ústavního soudu ze dne [datum],