61 C 32/2023-28 — Okresní soud v Mostě

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 1.12.2022 ve znění doplnění ze dne 1.3.2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky ve výši 13 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] (dále také jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“), se žalovaným uzavřela smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 10 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti při uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal právní předchůdkyni žalobkyně vrátit celkem 15 500 Kč (půjčku 10 000 Kč a souhrnný poplatek ve výši 5 500 Kč) prostřednictvím 31 týdenních splátek ve výši 500 Kč. Žalovaný však splátky nehradil řádně a včas. Dlužná částka měla být právní předchůdkyni žalobkyně uhrazena do 16.8.2005 Celkem žalovaný uhradil na půjčce částku 2 500 Kč. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18.12.2020. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve zbývající výši 8 387,10 Kč, souhrnného poplatku ve zbylé výši 4 612,90 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 16 386,07 Kč představující úrok z prodlení v zákonné výši z částky 13 000 Kč od 24.8.2005, tj. ode dne následujícího po uplynutí sjednané lhůty pro úhradu poslední splátky do data postoupení pohledávky dne 18.12. 2020. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení z částky 13 000 Kč od 19.12..2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud podle § 115a o.s.ř. rozhodl věc bez nařízení jednání, jen na základě předložených listinných důkazů, neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Soud tak má za to, že žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující skutkový stav: Žalovaný dne 6.1.2005 uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o půjčce [číslo] (viz smlouva o půjčce), dle které mu společnost poskytla půjčku ve výši 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal k půjčce uhradit i souhrnný poplatek 5 500 Kč, a to v 31 týdenních splátkách po 500 Kč. Žalovaný převzal půjčku v hotovosti, což stvrdil podpisem smlouvy. První splátka byla splatná 7. den po uzavření smlouvy. Nedílnou součástí smlouvy byly i smluvní podmínky (viz smluvní podmínky). Žalovaný v době uzavření smlouvy o půjčce byl zaměstnán jako zedník s příjmem ve výši 7 850 Kč a celkovými výdaji na domácnost ve výši 5 000 Kč. Údaje byly ověřeny z pracovní smlouvy, výplatních pásek a dokladů SIPO (viz zákaznická karta). Žalovaný bydlel s rodiči. Žalovaný na půjčku uhradil celkem částku 2 500 Kč. Pohledávka za žalovaným z této smlouvy byla následně postoupena dne 18.12.2020 smlouvou o postoupení pohledávek žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek, viz seznam postoupených pohledávek). Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6.1.2021, viz doklad o postoupení pohledávek – podací lístek ze dne 1.2.2021). Právní osobnost žalobkyně byla prokázána výpisem z obchodního rejstříku (viz výpis z obchodního rejstříku). Žalovaný byl k zaplacení dlužné částky vyzván předžalobní výzvou (viz předžalobní výzva, viz doklad o odeslání- podací lístek). 5. Po právní stránce posoudil soud věc ve smyslu § 3028 odst.3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dle právní úpravy platné do 31.12.2013. Dle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Dle § 658 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Dle § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená. Dle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Dle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. 6. Soud má na základě provedeného dokazování, kdy na zjištěný skutkový stav aplikoval výše uvedenou právní úpravu, za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně se žalovaným jako spotřebitelem uzavřela smlouvu o půjčce, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému půjčku 10 000 Kč. Žalovaný částku převzal a zavázal se ji uhradit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 500 Kč v 31 týdenních splátkách počínaje 7. dnem po uzavření smlouvy. Žalovaný na půjčku uhradil celkem 2 500 Kč. Aktivní legitimace žalobkyně je dána na základě smlouvy o postoupení pohledávky. 7. Dle rozsudku NS ČR ze dne 25.7.2018, č.j. 33 Cdo 2178/2018„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. [číslo], ISBN [číslo]). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud, jehož závěry použil na podporu své argumentace již odvolací soud v napadeném rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 8. Právní předchůdkyně žalobkyně při posuzování majetkové situace žalovaného vycházela z údajů uvedených v předmětných listinách, které zanesla do karty zákazníka. K posouzení úvěryschopnosti pak žalobkyně soudu předložila pouze tuto zákaznickou kartu. Soud tak nemohl ověřit správnost údajů v ní uvedených, když podkladové listiny soudu předloženy nebyly. Žalobkyně tedy soudu nedoložila žádný důkaz o tom, že se právní předchůdkyně žalobkyně skutečně zabývala řádným zjišťováním majetkových poměrů žalovaného včetně jeho výdajů, neboť soudu nedoložila ani pracovní smlouvu ani žádné doklady o výdajích žalovaného. Soud tak dospěl k závěru v souladu s výše uvedenou judikaturou, že z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech nelze pro účely posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitel