Žalobkyně se žalobou původně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni v prvním nároku částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení – to vše z titulu „Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, “, kterou údajně uzavřela žalobkyně s žalovanou dne , datum, , na základě které žalobkyně poskytla žalované úvěr až do výše , částka, . Žalovaná úvěr údajně vyčerpala, respektive poskytnuté finanční prostředky spotřebovala ve výši , částka, , nicméně do dnešního dne je nevrátila. Žalobkyně zesplatnila dluh ke dni , datum, . Pro případ, že by soud neměl za prokázaný žalobní titul z tvrzené úvěrové smlouvy, navrhla žalobkyně přiznání nároku na zaplacení dlužné částky z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované, neboť finanční prostředky byly prokazatelně poukázány na bankovní účet žalované, a to v červnu 2024. Dlužná částka ve výši , částka, byla dle žaloby tvořena jistinou údajně poskytnutého úvěru ve výši , částka, a úrokem , částka, . Žalobkyně dále požadovala zaplacení úroků z prodlení v zákonné výši z žalované částky za období, jak je specifikováno výše.Ve druhém nároku se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni , částka, – a to smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení, přičemž se do prodlení dostala následující den po dni zesplatnění úvěru, které nastalo , datum, .2. Zástupkyně žalobkyně k dotazu soudu ve svém písemném vyjádřením doručeném soudu dne , datum, (na čl. 26 spisu), doplnila svá žalobní tvrzení o to, jak byla před uzavřením úvěrové smlouvy ze strany žalobkyně prověřena úvěruschopnost žalované. Zástupkyně žalobkyně uvedla, že žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalované z tvrzení žalované, tvrzení žalované byla ověřena doklady předloženými žalovanou a současně ověřovala úvěruschopnost z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI. Dále žalobkyně výdaje ověřila z výpisu z bankovního účtu za období od února do května 2024. Na závěr sdělila, že žalovaná na dluh před podáním žaloby zaplatila celkem , částka, , a proto dříve, než soud začal jednat ve věci, žalobkyně tímto podáním soudu sdělila, že žalobu bere částečně zpět v rozsahu uvedeném ve výroku I. tohoto rozsudku.Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) může žalobce vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení (žalobu), a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popř. v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Jestliže ostatní účastníci řízení se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, rozhodne soud, že zpětvzetí návrhu není účinné. To neplatí, došloli ke zpětvzetí návrhu dříve, než začalo jednání.Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět ještě před jednáním, postupoval soud v souladu s ust. § 96 odst. 2 o. s. ř. a řízení částečně zastavil, aniž zjišťoval stanovisko žalované, neboť by byl případný nesouhlas žalované se zpětvzetím neúčinný (§ 96 odst. 4 o. s. ř.).Předmětem řízení po částečném zpětvzetí žaloby a částečném zastavení řízení tak zůstaly nároky žalobkyně uvedené ve výrocích II. a III. tohoto rozsudku.3. Oběma účastníkům bylo doručeno usnesení spolu s výzvou, aby se ve lhůtě 7 dnů od jeho doručení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, současně byli poučeni, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud proto dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí věci bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.4. Skutkový stav, který byl podrobněji popsán v odstavci prvém odůvodnění tohoto rozsudku, a který je zejména popsán v odstavcích dalších, byl v řízení zjištěn z důkazů listinných:Odpovědí banky Fio Banka, a. s., doručené soudu dne , datum, , měl soud za prokázané, že účet č. , č. účtu, patřil žalované + Výpisem z běžného účtu žalované měl soud za prokázané platbu od žalobkyně žalované ve výši , částka, dne , datum, (shodně vyplývá i z listiny žalobkyně – Potvrzení o provedené platbě).Smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, – nepodepsanou žalovanou měl soud za prokázané znění této smlouvy, neměl však za prokázané, že smlouvu v této podobě s žalobkyní uzavřela skutečně žalovaná.Žádostí o spotřebitelský úvěr č. , hodnota, měl soud za prokázané, že žalovaná poskytla žalobkyni své osobní údaje, dále uvedla, že je svobodná, žije ve vlastním domě bez hypotéky, je zaměstnaná s příjmem , částka, , její měsíční výdaje činí , částka, . Žalovaná dále uvedla, že nemá žádné exekuce, není v insolvenci a nejsou u ní ani podmínky pro podání insolvenčního návrhu.Kopiemi občanského průkazu žalované a řidičského průkazu žalované měl soud za prokázané, že žalobkyně disponuje prostými kopiemi uvedených dokladů.Všeobecnými obchodními podmínkami měl soud za prokázané znění těchto podmínek.Výpisem z bankovního účtu žalované u Fio Banky, a. s. za měsíce únor až květen 2024 neměl soud za prokázané ničeho podstatného pro rozhodnutí, neboť z nich není zřejmé ničeho rozhodného pro zjištění majetkové situace žalované v době uzavření smlouvy o úvěru, ale naopak je z těchto výpisů zřejmé, že žalovaná před uzavřením smlouvy o úvěru čerpala řadu úvěrů od jiných nebankovních společností a také, že se věnovala gamblingu.Zesplatněním spotřebitelského úvěr č. , hodnota, ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně oznámila žalované, že došlo k zesplatnění úvěru a rovněž ji vyzvala k úhradě dlužné částky do tří dnů od doručení dopisu, dlužná částka činila , částka, .Výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne , datum, učiněnou zástupkyní žalobkyně + Podacím lístkem ze dne , datum, měl soud za prokázané, že žalobkyně řádně vyzvala žalovanou prostřednictvím své zástupkyně k úhradě dluhu před podáním žaloby, a že tato výzva se dostala do dispozice žalované.5. Z výpisu řízení EXE a E je patrné, že proti žalované bylo před uzavřením úvěrové smlouvy vedeno 5 exekučních řízení EXE. Po uzavření smlouvy o úvěru bylo proti žalované zahájeno 1 exekuční řízení EXE.6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, kdy měl za prokázané pouze to, že na účet žalované č. , č. účtu, byla ze strany žalobkyně poskytnuta platba ve výši , částka, dne , datum, , a to převodem na tento účet. Soud nicméně neměl za prokázané, že smlouvu o úvěru uzavřela s žalobkyní skutečně žalovaná, neboť smlouva nebyla žalovanou podepsána, ani nebyla opatřena jiným projevem její vůle. Tvrzení žalobkyně, že smlouva byla podepsána elektronicky soud nepovažuje za prokázání toho, že tento úkon žalovaná skutečně učinila, přístupové údaje k účtu mohly být zneužity třetí osobou, jak už se s tím soud ve své praxi opakovaně setkal, například osobou, která s majitelem účtu žije ve stejné domácnosti, stejně tak mohou být zneužity další doklady, jako je občanský průkaz a jak tomu mohlo být i v tomto posuzovaném případě. Soud proto nemá za prokázané, že žadatelem o úvěr byla skutečně žalovaná. I pokud by soud připustil řádné uzavření úvěrové smlouvy, neměl za prokázané, že žalobkyně řádně prověřila před jejím uzavřením úvěruschopnost žalované, byť měla k dispozici výpisy z jejího bankovního účtu za období před údajným uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně úvěruschopnost žalované posoudila pouze na základě tvrzení žalované, která nicméně výpisům z jejího účtu neodpovídala, zejména stran jejích výdajů, současně neprověřila tvrzení žalované, že nemá jiné závazky. Také z výpisů z účtu jsou patrné další platby, které odpovídají dalším spotřebitelským úvěrům a rovněž sázkařské platby. Z výše uvedeného je zřejmé, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované a poskytla úvěr osobě, o jejíchž majetkových poměrech neměla dostatek informací, a která nebyla v době uzavření úvěrové smlouvy evidentně úvěruschopná.7. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu posoudil soud věc po právní stránce takto:8. Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne , datum, ve věci sp. zn. C-679/18 zaujal stanovisko, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , ze dne , datum, věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.10. Přestože shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje na starý zákon o spotřebitelském úvěru, tak soud je toho názoru, že není sebemenší důvod nepostupovat obdobně i podle nového zákona o spotřebitelském úvěru.11. Na uvedenou judikaturu navazuje novější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dovodil, že poskytovatel úvěru řádně neposoudí úvěruschopnost, vychází-li pouze ze souhrnných nebo dílčích údajů o příjmech, nákladech a výdajích uvedených spotřebitelem v žádosti o úvěr, aniž tyto údaje ověřuje. Bez ověřených údajů o příjmech, skutečných nákladech a výdajích osob žijících se spotřebitelem ve společné domácnosti nelze učinit komplexní závěr o jeho celkových poměrech a schopnosti úvěr splácet. Odpovědnost za řádné posouzení úvěruschopnosti přitom nese poskytovatel, i když spotřebitel má povinnost poskytnout mu úplné, přesné a pravdivé údaje.12. V rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , Nejvyšší soud dále zdůraznil, že poskytovatel náležitě neověří schopnost spotřebitele splácet úvěr, jestliže sice zjistí jeho příjmy, avšak neověří jeho skutečné pravidelné měsíční výdaje. K řádnému posouzení úvěruschopnosti nepostačuje ani kontrola databází typu SOLUS nebo BRKI ani použití částek životního minima či obecných modelových údajů, pokud se poskytovatel dostatečně nezabývá faktickými pravidelnými výdaji konkrétního spotřebitele.13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.14. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.15. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.16. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Rovněž chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Jelikož nebylo prokázáno, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalované, dospěl soud k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná.17. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že žalovaná nemusela neplatnost namítat, naopak soud byl povinen k ní přihlédnout z úřední povinnosti. Podstatné je, že úvěruschopnost nebyla žalobkyní řádně posouzena před poskytnutím úvěru žalované a žalobkyně tak poskytla úvěr osobě, která evidentně úvěruschopná nebyla.20. Soud proto věc posoudil podle ustanovení § 2991 až § 3005 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) o bezdůvodném obohacení, kdy podle § 2991 odst. 1 o. z. platí, že: „Kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.“. Podle § 2991 odst. 2 o. z., platí, že „Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.“21. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, ve věci sp. zn. , spisová značka, , jímž byl posuzován nárok na úroky z prodlení z úvěrové smlouvy neplatné pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti, lze ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká poskytovateli teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (stanovené na základě dohody stran nebo na základě rozhodnutí soudu). Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.22. Soud dospěl k závěru, že žalované bylo vyplaceno , částka, , z titulu spotřebitelské úvěrové smlouvy, žalovaná vrátila , částka, . Soud proto žalobkyni přiznal z titulu bezdůvodného obohacení na straně žalované částku , částka, , která ji byla prokazatelně vyplacena na bankovní účet z titulu neplatné smlouvy o úvěru a o kterou se tedy bezdůvodně obohatila. Jelikož soud úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou pro nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalované, zamítl soud ostatní nároky žalobkyně, jak jsou vyčísleny ve výroku I tohoto rozsudku, a to včetně nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení (k tomu srov. právní názor Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. , spisová značka, ).23. O lhůtě k plnění rozhodl soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř. tak, že stanovené povinnosti uložil splnit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, soud takto rozhodl vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší.24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého: Měl-li účastník řízení úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pro posouzení úspěchu a neúspěchu účastníků řízení soud porovnával předmět řízení – jak byl uveden v žalobě a předmět řízení – který zůstal po částečném zpětvzetí a zamítnutí žaloby. Přičemž předmětem řízení je vždy souhrn žalovaných částek a příslušenství, tj. zde úroků z prodlení. V daném případě měla žalobkyně úspěch pouze částečný, a to v rozsahu 59 %, neúspěch žalobkyně, a tudíž úspěch žalované, tak činil 41 %. Odečtením úspěchu žalované od úspěchu žalobkyně dospěl soud k procentuální výši nákladů řízení, které soud jako oprávněné žalobkyni přiznal ve výši 18 %, a to z celkových, tzn. ještě poměrně nesnížených nákladů řízení, které činily , částka, , tzn., že soud žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení částku , částka, . Celkové (tedy ještě poměrně nesnížené) náklady řízení byly tvořeny: zaplaceným soudním poplatkem ze žaloby , částka, dle zákona o soudních poplatcích, odměnou za zastoupení advokátem , částka, za tři úkony právní služby po , částka, dle § 14b odst. 1 písm. c) bod 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (soud ohledně nákladů řízení aplikoval ustanovení § 14b advokátního tarifu vzhledem k tomu, že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, v němž je předmětem řízení peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje , částka, , a úspěšné žalobkyni v něm byla přiznána náhrada nákladů řízení) a třemi režijními paušály po , částka, dle § 14b odst. 6 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem , částka, . Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení zástupkyni žalobkyně.