8 C 187/2021-63 — Okresní soud v Nymburce

1. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení 248 840,27 Kč s příslušenstvím s tím, že společnost [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) uzavřela se žalovaným dne 12.9.2018 smlouvu o úvěru [číslo] na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 290 000 Kč za účelem konsolidace závazků žalovaného. Žalovaný se zavázala úvěr splácet ve splátkách po 6 695,81 Kč. Úvěr byl úročen sazbou 15,10 % p.a. S ohledem na to, že žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, přistoupil původní věřitel k zesplatnění úvěru. Před poskytnutím úvěru původní věřitel zjistil, že příjem žalovaného činil 17 000 Kč a příjem celé domácnosti 29 000 Kč. V době žádosti o úvěr měl žalovaný závazky s měsíční splátkou celkem 4 278 Kč. Dále provedl kontrolu interních a externích databází. Na základě zjištěných informací dospěl k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr splácet. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z listiny označené jako„ Smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet Konsolidace půjček“ soud zjistil, že tato byla podepsána žalovaným a původním věřitelem dne 12.9.2018. Jejím obsahem je ujednání o poskytnutí úvěru ve výši 290 000 Kč s tím, že 134 855,76 Kč bude použito na splacení dosavadního závazku vůči původnímu věřiteli a zbytek bude vyplacen žalovanému na bankovní účet. Úroková sazba byla sjednána ve výši 15,10 % p.a. Žalovaný se zavázal úvěr splácet ve splátkách po 6 695,81 Kč a zaplatit celkem 444 437,73 Kč. 4. Z listiny označené jako„ Žádost o úvěr Konsolidace půjček“ soud zjistil, že tato byla podepsána žalovaným de 12.9.2018. Žalovaný v žádosti uvedl, že má vlastní dům/byt, je rozvedený, v současném zaměstnání je od 1.4.2018, jeho příjem činí 17 000 Kč měsíčně čistého a celkový příjem domácnosti činí 29 000 Kč měsíčně čistého. K přímu byl předložen doklad zaměstnavatele. V žádosti byl uveden dosavadní úvěr ve výši 150 000 Kč s tím, že splátka činí 2 700 Kč a zbývá k doplacení 134 855,76 Kč. 5. Z platební historie a výpisu z úvěrového účtu soud zjistil, že žalovanému bylo dne 12.9.2018 vyplaceno na účet 155 144,24 Kč. Naposledy na úvěr zaplatil splátku dne 8.4.2020 Celkem žalovaný na úvěr zaplatil částku 108 797,18 Kč. 6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu postoupených pohledávek a dopisu ze dne 2.2.2021 soud zjistil, že pohledávka byla postoupena na žalobkyni a žalovanému bylo postoupení oznámeno. 7. Z dopisu ze dne 23.2.2021 včetně poštovního podacího archu ze dne 25.2.2021 soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky. 8. Podle § 2395 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 11. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení. 17. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o.z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. 18. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu. 19. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil. 20. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu