24 C 227/2021-114 — Okresní soud v Novém Jičíně

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 113 387,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 99 349 Kč od 9. 6. 2021 do zaplacení (výrok I.) a zavázal jej k náhradě nákladů řízení částkou 45 725,84 Kč (výrok II.). 2. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, jímž se domáhal jeho zrušení a vrácení soudu prvního stupně k novému řízení. Okresnímu soudu vytýkal, že nereflektoval jeho argumentaci ohledně posouzení jeho úvěruschopnosti. Odůvodnění závěru okresního soudu o tom, že žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru postupovala v souladu s ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“), považoval za zcela nedostatečné, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, což je samo o sobě důvodem pro zrušení rozsudku. Současně namítal, že nedostatečné odůvodnění soudního rozhodnutí představuje porušení ústavního práva na spravedlivý proces, přičemž odkázal na judikaturu Ústavního soudu. Závěr okresního soudu, že žalobkyně řádně posoudila jeho úvěruschopnost, označil za nesprávný, když zejména zdůraznil, že z rozhodnutí okresního soudu není jasné, odkud žalobkyně, následně soud, vzali za prokázané, že jeho pravidelné výdaje činily 13 000 Kč měsíčně, pokud by nevycházeli pouze z tvrzení žalovaného, neboť z předložených výpisů z účtu nic takového patrné není. Naopak je z nich jasné, že žalovaný měl i další závazky, několikrát mu byla od úvěrových společností poskytnuta částka, která je následující měsíc spolu s úrokem zaplacena, aby byla týž měsíc znovu čerpána. Jednalo se o zápůjčky žalovaného [právnická osoba], [anonymizována tři slova] půjčka a [příjmení] [jméno]. Žalobkyně pak ani nenahlídla do registru dlužníků [příjmení] a do nebankovního registru. Pokud žalobkyně nezkoumala výdaje žalovaného, není možno tvrdit, že žalovanému zbyl použitelný příjem ve výši 18 000 Kč. Z výpisu z účtu bylo nadto patrno, že žalovanému nezůstávají žádné peníze navíc, kdy disponibilní zůstatek na účtech se pohybuje v rozmezích od – 300 Kč až po 700 Kč a žalobkyně tak nemohla předpokládat, že by žalovaný byl schopen splácet 3 600 Kč měsíčně. Žalobkyně také nadhodnotila jeho pravidelné příjmy, které byly v rozhodném období menší, cca ve výši 25 000 Kč. Dle žalovaného tedy žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného postupovala liknavě, následkem čehož je úvěrová smlouva absolutně neplatná, a to i s ohledem na judikaturu vyšších soudů a mezinárodních soudních institucí, na kterou žalovaný v odvolání odkázal. Žalovaný namítal neplatnost úvěrové smlouvy i z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy, a to s ohledem na výši smluvního úroku. Zdůraznil, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 75 000 Kč, přičemž zpátky měla dostat částku přesahující 210 000 Kč, tj. téměř trojnásobek zaplacené jistiny. Zdůraznil, že neobstojí argument, že žalovaný věděl, kolik má zaplatit a tím je vše v pořádku, neboť žalovaný v daném smluvním vztahu byl slabší smluvní stranou, spotřebitelem, byl ve složité životní situaci a dostal se do dluhové pasti, kdy jednu půjčku splácel druhou. Informace, že s financemi žalovaného není něco v pořádku, měla přitom žalobkyně k dispozici, jednalo se o výpisy z účtu. Žalobkyni jako věřiteli tedy muselo být patrno, že žalovaný je v tíživé situaci, přesto využila svého postavení na trhu, poskytla žalovanému jako spotřebiteli nevýhodnou půjčku, která žalovanému při řádném posouzení jeho úvěruschopnosti ani neměla být poskytnuta. Současně žalovaný napadal neúměrně vysokou náhradu nákladů řízení požadovanou žalobkyní. 3. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako správného. Zcela se ztotožnila s právním názorem soudu prvního stupně vysloveným v jeho rozsudku o tom, že jako poskytoval spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných jak od žalovaného, tak i z jiných zdrojů, když z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného porovnáním jeho pravidelných příjmů s výdaji vyplynulo, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalobkyně odkázala na svá tvrzení k otázce posuzování úvěruschopnosti i k tomu předloženým důkazům s tím, že zcela jednoznačně prokázala naplnění všech zákonem i judikaturou stanovených požadavků na povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Zdůraznila současně, že zákonodárce nepochybně neměl ani nemohl mít z logiky věci na mysli, že by žalobkyně jako podnikatelský subjekt měla do budoucna presumovat veškeré neznámé a budoucí vzniklé skutečnosti na straně spotřebitele. Rovněž se plně ztotožnila s právním názorem soudu prvního stupně o tom, že smlouva nemá lichevní charakter, pokud v ní žalobkyně požadovala za poskytnutí částky 75 000 Kč úrok ve výši 45 % ročně. Tento úrok žalobkyně označila za zcela přiměřený, odpovídající běžným úrokovým sazbám tak, jak dovodil okresní soud, s tím, že je nutno přihlédnout k tomu, že za poskytnutí úvěru nebankovními institucemi je považován vyšší úrok z důvodu jeho rizikovosti. Současně žalobkyně zdůraznila, že úrok z úvěru byl sjednán srozumitelně a přehledně a žalovanému byly poskytnuty veškeré údaje týkající se ekonomických parametrů úvěru. Dále odkázala na judikaturu Vrchního soudu v Praze s tím, že ani v případě ujednání o výši úroků ve smlouvě v rozporu s dobrými mravy není toto ujednání absolutně neplatné, místo toho je na místě moderovat sjednaný úrok do přiměřené výše tak, aby neodporoval dobrým mravům. Dle žalobkyně jí proto byly všechny uplatněné nároky přiznány po právu v souladu se zákonnou úpravou a judikaturou vztahující se ke spotřebitelským úvěrům a právem jí také náleží náhrada nákladů řízení. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, včetně řízení jeho vydání předcházejícího, přičemž při svém přezkumu postupoval dle ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, pouze však částečně. 5. Odvolací soud nejprve konstatuje, že nepovažuje za důvodnou odvolací námitku žalovaného o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. 6. Pokud jde o nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí, pak jako měřítko toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, není subjektivní představa účastníků ani názor nadřízených soudů o náležitostech odůvodnění soudních rozhodnutí, nýbrž především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. Proto platí, že i když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení, a to tehdy, pokud nebrání účastníku, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a pokud tyto nedostatky odůvodnění nebrání soudu rozhodujícím o opravném prostředku zaujmout názor na věc. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, rozsudek ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3176/2020). Z obsahu odvolání je pak zřejmé, že odvolatelem vytýkané nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu mu nijak nebránily v tom, aby jasně a zřetelně vymezil odvolací důvody, stejně jako odvolacímu soudu nebránily seznat, jakými úvahami se okresní soud řídil při svém rozhodování a jaký závěr k věci zaujal. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí okresního soudu tudíž v daném případě dána není a odůvodnění okresního soudu je v souladu s ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. 7. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 14. 6. 2021 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 113 387,38 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 99 349 Kč za dobu od 9. 6. 2021 do zaplacení. Skutkově tvrdila, že mezi žalobkyní jako zapůjčitelem a žalovaným jako vydlužitelem byla dne 24. 2. 2020 uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo] to prostředky komunikace na dálku, na základě které vyplatila žalovanému dne 24. 2. 2020 peněžní částku ve výši 75 000 Kč, kdy žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni celkovou částkou 219 571 Kč zahrnující jak jistinu zápůjčky, tak i obchodní úrok ve výši 114 571 Kč a administrativní poplatek ve výši 30 000 Kč, a to v 59 měsíčních splátkách po 3 660 Kč a v 60. splátce ve výši 3 631 Kč splatných počínaje dnem 10. 4. 2020. Žalovaná částka pak k datu podání žaloby sestávala z dlužné jistiny zápůjčky ve výši 73 129 Kč, úroku ve výši 21 470 Kč, dlužných administrativních poplatků