20 C 143/2021-45 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 9 212 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že účastníci mezi sebou uzavřeli dne 16. 5. 2017 distančně smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč a žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit v měsíčních splátkách ve výši minimálně 1/5 dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, min. ve výši 300 Kč. Dále bylo sjednáno, že žalovaný uhradí poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z jistiny, tj. celkem 1 000 Kč. Dále bylo ujednáno, že žalovaný zaplatí úrok ve výši 20 % měsíčně z čerpaných peněz, v případě zesplatnění celého dluhu pak úrok ve výši 15 % ročně z celé dlužné částky. Dále bylo ujednáno, že žalovaný v případě prodlení se splácením dluhu je povinen uhradit smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení po dobu prvních tří měsíců prodlení žalovaného. Dlužná částka 9 212 Kč je tvořena jistinou ve výši 5 000 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 000 Kč, smluvním úrokem ve výši 2 849 Kč a smluvní pokutou ve výši 363 Kč. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nijak nerozporoval. 3. S ohledem na skutečnost, že se v dané procesní situaci jedná o tzv. bagatelní žalobu, když proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. 4. Po provedeném dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: 5. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 16. 5. 2017 distančně prostřednictvím elektronických prostředků smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 5 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit měsíčně minimální splátku úvěru ve výši 1/5 dlužné částky k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce, min. ve výši 300 Kč. Žalovaný se dále zavázal za každé čerpání úvěru uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru. Žalovaný se dále zavázal platit úrok ve výši 20 % měsíčně z čerpaných peněz, v případě zesplatnění celého dluhu pak úrok ve výši 15 % ročně z celé dlužné částky. V čl. 6 smlouvy se žalovaný zavázal v případě prodlení se splácením dluhu zaplatit smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každý započatý měsíc prodlení po dobu prvních třech kalendářních měsíců prodlení. V čl. 6 smlouvy si účastníci ujednali, že v případě prodlení žalovaného se splacením dluhu po dobu delší než dva měsíce se stává bez dalšího splatným celý dluh. Totožnost žalovaného byla ověřena prostřednictvím občanského průkazu žalovaného a výpisem z účtu žalovaného. Žalovaný úvěr čerpal dne 22. 9. 2020 ve výši 3 000 Kč a 2 000 Kč převodem na účet žalovaného č. ú. [bankovní účet], který uvedl ve smlouvě o revolvingovém úvěru. Právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného dopisem ze dne 9. 3. 2021 podaným doporučeně na poštu téhož dne k úhradě dlužné částky před podáním žaloby. Žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil a žalobkyně se tak domáhá zaplacení částky 9 212 Kč s příslušenstvím sestávající z jistiny ve výši 5 000 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 000 Kč, smluvním úrokem ve výši 2 849 Kč a smluvní pokutou ve výši 363 Kč. 6. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle ustanovení § 2396 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky. 8. Podle ustanovení § 2397 občanského zákoníku úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá. 9. Podle ustanovení § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. 10. Podle ustanovení § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. 11. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 14. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Podle ust. § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně nesplní, je v prodlení. 16. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 17. Podle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 18. Soud posoudil zjištěný skutkový stav s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně je důvodná pouze částečně. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Soud dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na [webová adresa]). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, nebo