13 C 210/2022-172 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu domáhala po žalovaném zaplacení částky 44 079,60 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 26. 4. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet. Původní věřitel řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, a to převodem na běžné účet sjednaný ve smlouvě. Žalovaný se ve smlouvě zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úroky ve výši 14,6 % ročně. Vzhledem k tomu, že žalovaný porušil své závazky ze smlouvy, kdy byl opakovaně v prodlení s úhradou sjednaných měsíčních splátek úvěr, původní věřitel úvěr ke dni 21. 10. 2019 zesplatnil. Pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11 2020 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 20. 11. 2020. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. <b>3. Po provedeném dokazování učinil soud následující skutková zjištění a závěr o skutkovém stavu:</b> Mezi společností [právnická osoba] a žalovaným došlo dne 26. 4. 2018 k uzavření smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet. Žalovanému byly na základě této smlouvy poskytnuty peněžní prostředky ve výši 60 000 Kč, a to převodem na běžné účet sjednaný ve smlouvě. Roční úroková sazby byla sjednána ve výši 14,6 % ročně. Žalovaný se zavázal předmětný úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. (zjištěno ze smlouvy o úvěru, z všeobecných produktových podmínek, sazebníku poplatků a z výpisu z úvěrového účtu). Žalovaný v žádosti o úvěr ke svým poměrům uvedl, že má vlastní dům/byt, je svobodný a nemá vyživovací povinnost. Má sjednaný pracovní poměr na dobu určitou do 31. 7. 2018, tedy jeho pracovní poměr měl skončit za cca 3 měsíce po čerpání úvěru. Jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 16 207 Kč. V žádosti je uvedena nesrovnalost, že počet zdrojů příjmů domácnosti je 1, celkový čistý příjem domácnosti však činí 22 000 Kč, z žádosti se však vůbec nepodává, čím by tento zbývající příjem měl být tvořen. Z předmětné žádosti rovněž není zřejmé, že by se věřitel jakkoliv zabýval výdaji žalovaného. Původní věřitel si k žádosti žalovaného o úvěr připojil pouze potvrzení o výši příjmu 16 207 Kč. Toto posouzení úvěruschopnosti žalovaného ze strany původního věřitele považuje soud za zcela nedostačující (zjištěno z žádosti o úvěr a doloženého dokladu). Žalovaný na dluh uhradil celkově částku ve výši 31 293,02 Kč (zjištěno z platební historie). Dopisem ze dne 23. 10. 2019 byl žalovaný upozorněn na to, že dne 21. 10. 2019 byl předmětný úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 6. 11. 2019 (zjištěno z oznámení). Potvrzení o odeslání absentuje. Pohledávka za žalovaným byla ze společnosti [právnická osoba] postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2020 s účinností ke dni 20. 11. 2020 na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 30. 11. 2020, který byl žalovanému odeslán dne 8. 12. 2020 (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek a jejích příloh, z oznámení o postoupení pohledávky a z podacího lístku). Dne 10. 2. 2021 zaslal právní zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu ze dne 10. 2. 2021 (zjištěno z předžalobní výzvy a z podacího lístku). 4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle ustanovení § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 6. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. Podle ust. § 580 odst. 1 občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí v případě, byl-li závazek zrušen. 11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: Soud předně dospěl k závěru, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována, když na ni předmětná pohledávka za žalovaným byla původním věřitelem postoupena na základě výše uvedené smlouvy o postoupení pohledávek. V řízení bylo dále prokázáno, že mezi původním věřitelem a žalovaným došlo k uzavření smlouvy o úvěru, na základě které byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 60 000 Kč. 12. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že původní věřitel provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, a to ani po poučení podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. K tomu soud uvádí, že dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci ná