17 C 211/2022-74 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Olomouci dne 26. 4. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení celkové částky 5 958 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že dne 12. 7. 202 uzavřel její právní předchůdce, společnost [právnická osoba], [IČO], se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 4 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal vrátit částku 4 920 Kč do 12. 8. 2020 Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě, kdy žalovaný projevil svou vůli uzavřít smlouvu zaplacením tzv. verifikační platby. Žalovaný úvěr neuhradil řádně a včas, čímž mu vznikla povinnost uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení. Žalobkyně požadovala úhradu smluvní pokuty za období od 13. 8. 2020 do 8. 11. 2021 ve výši 1 808 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021, což bylo žalovanému oznámeno. Žalobkyně požadovala úhradu dlužné jistiny úvěru ve výši 4 000 Kč, nesplaceného úroku ve výši 920 Kč, neuhrazených poplatků za upomínání ve výši 150 Kč, zákonného úroku z prodlení od 13. 8. 2020 a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč. Žalobkyně žalovanému zaslala před podáním žaloby výzvu k úhradě. 2. Podáním doručeným soudu dne 17. 8. 2022 vzala žalobkyně svou žalobu zpět v části o zaplacení částky 2 878 Kč. 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se bez řádné a včasné omluvy nedostavil. Žalobkyně svou neúčast u jednání řádně a včas omluvila prostřednictvím svého zástupce. 4. Podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) může žalobce (navrhovatel) vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. 5. Podle § 96 odst. 2 o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví. 6. Vzhledem k tomu, že žalobkyně vzala svou žalobu částečně zpět, a to dříve než začalo jednání, rozhodl soud v souladu s výše uvedenými ustanoveními tak, že řízení se v rozsahu zpětvzetí zastavuje. 7. Jelikož se v projednávané věci jedná o tzv. bagatelní žalobu, a tudíž proti rozsudku ve věci samé není přípustné odvolání (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), je odůvodnění tohoto rozsudku koncipováno ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř. 8. Na základě provedených listinných důkazů dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 12. 7. 2020 smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalovanému poskytl částku 4 000 Kč převodem na účet žalovaného. Žalovaný se v uvedené smlouvě zavázal úvěr splatit do 12. 8. 2020 s úrokem ve výši 920 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 11. 2021 uzavřené mezi [právnická osoba] jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, což bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným dne 17. 12. 2021, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů ode dne doručení dopisu. Zástupce žalobkyně zaslal žalovanému před podáním žaloby výzvu k úhradě dlužné částky. 9. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 10. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 12. Podle § 580 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 15. Podle § 2 991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Podle § 2 993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 17. Soud zhodnotil provedené důkazy v souladu se shora citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k tomuto právnímu závěru: 18. Prvně byla v řízení prokázána aktivní legitimace žalobkyně, na kterou žalovaná pohledávka přešla na základě platné smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 22. 11. 2020. Dále bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalovaný při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru vystupoval jako spotřebitel (slabší strana), je nezbytné na uvedený smluvní vztah aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. V souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měl právní předchůdce žalobkyně jako věřitel povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tj. jeho schopnost úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Žalobkyně v řízení soudu neprokázala, že její právní předchůdce řádným (výše uvedeným) způsobem prověřoval schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, neboť ke svým tvrzením soudu nedoložila žádné důkazy. Skutečnost, že žalobkyně potřebnými důkazy nedisponuje, byla soudu žalobkyní rovněž sdělena v podání ze dne 17. 8. 2022. 19. Vzhledem k tomu, že žalobkyně soudu neprokázala, že by před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru její právní předchůdce řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, tj. schopnost žalovaného poskytnutý úvěr spolu s poplatkem žalobkyni (jejímu právnímu předchůdci) vrátit řádně a včas, dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobkyně zjevně porušil svou povinnost stanovenou v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., v důsledku čehož je nutné pos