18 C 315/2022-37 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 29. 6. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 12 548 Kč s příslušenstvím se zdůvodněním, že po posouzení úvěruschopnosti žalovaného s ním uzavřela elektronickými prostředky komunikace na dálku dne 10. 11. 2021 Smlouvu o úvěru [číslo] na úvěr ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se zavázal, že úvěr splatí nejpozději dne 8. 12. 2021, následně byla prodloužena doba splatnosti do 6. 12. 2021. Dále byla obsahem smlouvy povinnost zaplatit poplatek za zpracování úvěru ve výši 2 988 Kč. Žalovaný úvěr ani poplatek ve stanovené době neuhradil. Podle smlouvy o úvěru vznikl žalobkyni v důsledku prodlení žalovaného i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z částky 8 000 Kč od 17. 12. 2021 do 29. 6. 2022, tj. ve výši 1 560 Kč. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval. Na výzvu soudu dle § 115a) o. s. ř., zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, se žalovaný nevyjádřil, přičemž byl rovněž poučen o následcích nevyjádření se ve stanovené lhůtě ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř., a proto má soud za to, že žalovaný s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání dle § 115a) o. s. ř. Soud proto rozhodl v souladu s ustanovením § 115a) o. s. ř. bez jednání. 3. Soud učinil na základě listinných důkazů obsažených ve spise (výpis z obchodního rejstříku, doklad totožnosti žalovaného, výpis z účtu žalovaného, výpis EUCB, smlouva o úvěru, výpis z účtu žalobkyně, předžalobní výzva) ke dni vydání rozhodnutí následující skutková zjištění a z nich vyvodil následující závěr o relevantním skutkovém stavu: Žalobkyně poté, co posoudila úvěruschopnost žalovaného (výplatní pásky; dále výpis z databáze poskytovatelů úvěrů EUCB – z dokumentů tedy vyplynula dostatečná výše příjmů), uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru na částku ve výši 8 000 Kč Součástí smlouvy byla i povinnost zaplatit poplatek za zpracování úvěru, jakož i povinnost zaplatit smluvní pokutu v případě prodlení. Žalovanému, který podmínky smlouvy řádně neplnil, byla zaslána předžalobní výzva, přesto doposud nic nezaplatil. 4. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Podle ustanovení § 2398 odst. 1 občanského zákoníku úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. 6. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán. 7. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 8. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 10. Žalobkyni se v řízení podařilo prokázat, že před uzavřením úvěrové smlouvy provedla řádné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Dle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný na www.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. V tomto konkrétním případě žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného řádně a na základě dostatečných podkladů. 11. Soud na shora uvedený zjištěný skutkový stav aplikoval citované právní normy a dospěl k následujícímu právnímu závěru: Jednáním žalobkyně a žalovaného došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, neboť žalobkyně převzala závazek poskytnout žalovanému finanční prostředky v určité výši, což poté splnila, a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit. V rámci úvěrové smlouvy se také zavázal uhradit související poplatky. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu bylo zaplacení závazku žalovaného z úvěru, měla žalobkyně jako věřitel dle hmotněprávní normy břemeno tvrzení a důkazní pouze o tom, že s žalovaným jako dlužníkem byla uzavřena smlouva o úvěru, že na základě této smlouvy byly dlužníku finanční prostředky poskytnuty a že dlužník (žalovaný) dluh řádně neuhradil. Tuto povinnost žalobkyně splnila, když prokázala, že poskytla žalovanému bezhotovostní platbu ve výši 8 000 Kč, kterou žalovaný řádně nesplácel. Bylo tedy pouze na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, že žalobkyni na pohledávku z předmětné smlouvy o úvěru, byť částečně, plnil, resp. že tento její dluh zanikl jinak. Toto břemeno tvrzení a důkazní žalovaný neunesl. Nárok žalobkyně na zaplacení žalobou požadované nesplacené jistiny úvěru ve výši 8 000 Kč, poplatku 2 988 Kč a 1 560 Kč smluvní pokuty tak soud shledal důvodným. Soud přiznal žalobkyni i žalobou uplatněné úroky z prodlení z dlužné jistiny, které žalobkyně požadovala v zákonné výši od 17. 12. 2021 do zaplacení jistiny, když je soud považuje za odpovídající skutkovým zjištěním a právní úpravě. 12. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni, která měla ve věci plný úspěch, náhradu nákladů řízení ve výši 2 252 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř. právnímu zástupci žalobkyně dle § 149 odst. 1 o.s.ř. Náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, sazbu mimosmluvní odměny za zastupování advokátem ve výši 900 Kč za 3 úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění před podáním žaloby, podání žaloby) dle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění (dále jen„ vyhl.“), 3x režijní paušál po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) vyhl., když v daném případě se jedná o opakované podání ve skutkově i právně obdobných věcech (u podepsaného soudu např. též řízení vedená pod sp. zn. 18 C 305/2017, 18 C 306/2017, 18 C 307/2017, 18 C 308/2017, 18 C 310/2017, 18 C 313/2017 a další). Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, vzniklo mu dle § 137 odst. 3 o.s.ř. právo na zaplacení daně z přidané hodnoty. Žalobkyni byla tedy přiznána i daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad, což činí 252 Kč.