19 C 341/2023-46 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 15. 11. 2023 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 15 954,37 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] dne 12. 7. 2019 smlouvy o úvěru [číslo] na základě které mu byla poskytnuta částka 20 000 Kč, které se žalovaný zavázal splatit spolu s úhradou za poskytnutí úvěru ve výši 9 800 Kč, úhradou za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 1 859 Kč a úhradou za hotovostní splátky v místě bydliště ve výši 3 600 Kč ve 14 měsíčních splátkách do 12. 9. 2020. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, čímž porušil své závazky ze smlouvy. Na úvěr uhradil celkem částku 23 700 Kč. Ke dni žaloby dluží žalovaný částku celkem 15 954,37 Kč sestávající, z neuhrazené jistiny ve výši 7 656,88 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 3 553,76 Kč, úroku ve výši 293,92 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 637,97 Kč, úhrady za hotovostní inkaso ve výši 1 305,47 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 470,47 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 s účinností ke dni 28. 4. 2023. Žalovanému bylo oznámeno postoupení pohledávek za ním na žalobkyni přípisem ze dne 11. 5. 2023 a ze dne 31. 7. 2023, který byl odeslán dne 1. 8. 2023 a jehož součástí byla rovněž předžalobní upomínka ve smyslu § 142a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.). 2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil u jednání soudu tak, že navrhl její zamítnutí. 3. Soud učinil ve věci následující skutková zjištění: - z žádosti o úvěr ze dne 12. 7. 2019 soud zjistil, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 25 000 Kč splatný ve 14 měsíčních splátkách po 3 320 Kč. Uvedl, že je zaměstnaný s příjmem 25 825 Kč a výdaji 20 513 Kč. Doložena měla být pracovní smlouva a výplatní pásky. Dále bylo uvedeno, že žalovaný má již jednu půjčku u právní předchůdkyně žalobkyně v aktuální výši 19 600 Kč; - ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 7. 2019 [číslo] s předpisem splátek soud zjistil, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal spolu s jistinou uhradit dále na úrocích částku 1 925 Kč, na úhradě za poskytnutí úvěru částku 9 800 Kč, na nákladech vyhodnocení úvěru částku 1 859 Kč a na inkasním poplatku částku 3 600 Kč, celkem tak měl uhradit částku 37 184 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 2 656 Kč; - z přehledu úhrad soud zjistil, že žalovaný uhradil právní předchůdkyni žalobkyně celkem částku 23 700 Kč; - ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 s přílohou bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena s účinností od 28. 4. 2023 na žalobkyni; - z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 5. 2023 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyhotovila oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni; - z předžalobní výzvy s podacím lístkem soud zjistil, že dne 31. 7. 2023 byla vyhotovena předžalobní výzva, která byla žalovanému odeslána dne 1. 8. 2023. Její součástí bylo rovněž oznámení o postoupení pohledávky; 4. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žalobkyně poskytla žalovanému dne 12. 7. 2019 spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč, ten se zavázal jej zaplatit spolu s příslušnými poplatky ve 14ti měsíčních splátkách po 2 656 Kč, celkem částku 37 184 Kč. Žalovaný na poskytnutý úvěr uhradil celkem částku 23 700 Kč. Žalobkyně neprokázala řádné prověření úvěruschopnosti žalovaného, když v tomto směru k výzvě soudu dle § 118a o. s. ř. předložila toliko žádost o úvěr bez příloh, ničeho dalšího. Nadto z žádosti vyplývá, že příjmy žalovaného měly být 25 825 Kč a výdaje 20 513 Kč. Za této situace právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému půjčila 20 000 Kč s měsíční splátkou 2 656 Kč, žalovanému tak měla zůstat měsíčně částka 2 656 Kč. Žalovanému byla dne 1. 8. 2023 odeslána předžalobní výzva. 5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. 7. Podle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán. 8. Podle § 2048 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. 9. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3). 12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 13. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 14. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 15. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 16. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlou