22 C 94/2024-63 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 8 200 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení), která má představovat nevrácené peníze, které měly být žalovanému poskytnuty na základě smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně (obchodní společnost , právnická osoba, ., IČO: , IČO, ) dne 19. 12. 2022. Dále se domáhá částky 8 955,22 Kč, která má představovat poplatek za poskytnutí úvěru. Uplatňované nároky měly být na žalobkyni postoupeny.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.4. Ze smlouvy o postoupení pohledávek (vč. přílohy) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně vyjádřily v březnu 2024 vůli postoupit předmětnou pohledávku za žalovanou na žalobkyni.5. Z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala dne 19. 12. 2022 žalované na účet číslo , č. účtu, částku 8 200 Kč s variabilním symbolem , tel. číslo, .6. Z formuláře s informacemi o úvěru a smlouvě o úvěru bylo zjištěno, že právní předchůdkyně a žalovaná vyjádřili dne 19. 12. 2022 vůli uzavřít smlouvu, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout částku 8 200 Kč; žalovaná se zavázala vrátit částku za blíže specifikovaných podmínek včetně poplatku (před slevou) ve výši 8 955,22 Kč; úroková sazba je uvedena ve výši 40 % ročně a RPSN před slevou 961 089,7 %. Žalovaná uvedla doručovací adresu , adresa, .7. Z předžalobní výzvy vč. podacího lístku bylo zjištěno, že dne 15. 3. 2024 byly vyhotoveny předžalobní výzva a oznámení o postoupení pohledávky, které byly zaslané žalované na sdělenou adresu, kam byla zásilka (dle online sledování zásilek) dodána dne 18. 3. 2024. Žalované byla stanovena lhůta k úhradě částky ve výši 33 484,65 Kč do tří dnů.8. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu.9. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná vyjádřily dne 19. 12. 2022 vůli uzavřít smlouvu, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 8 200 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy neprověřovala úvěruschopnost žalované. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně vyjádřily v březnu 2023 vůli postoupit pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Výzvu k vrácení poskytnuté finanční částky do tří dnů zaslala žalobkyně na adresu sdělenou žalovanou, přičemž tato výzva byla žalované neúspěšně doručována dne 18. 3. 2024.10. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami.11. Právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.12. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).13. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.14. Na základě platného postoupení pohledávek plynoucích z předmětné smlouvy ve smyslu § 1879 a násl. občanského zákoníku došlo k platné změně věřitele a na této pozici nyní figuruje žalobkyně.15. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vedle toho shledal její neplatnost i z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku.16. Jedním z projevů ochrany spotřebitele je princip odpovědného úvěrování, ze kterého vyplývá povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím (popř. před významným navýšením) podle § 86 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí prověřit, zda je v reálných možnostech konkrétního spotřebitele předmětný úvěr řádně splácet (tzv. úvěruschopnost). Nesplní-li tuto povinnost, je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále z § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, na jejichž základě bude možné proces prověření úvěruschopnosti přezkoumat.17. Zákon nepředepisuje přesný postup, když vyžaduje, aby prověření úvěruschopnosti proběhlo na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Jak plyne i z bohaté judikatury k této otázce, prověření úvěruschopnosti je proces, který nelze paušalizovat a vždy je třeba ho přizpůsobit konkrétní situaci. Je přitom primárně na poskytovateli úvěru, aby v řízení tvrdil, na základě jakých informací úvěruschopnost spotřebitele ověřil, přičemž soud vychází z toho, že má-li být povinnost prověřovat úvěruschopnost s odbornou péčí skutečně efektivní, je nezbytné, aby tento proces byl plně přezkoumatelný (transparentní). Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.18. Pro úplnost soud dodává, že navzdory rozhodování bez nařízení jednání dostala žalobkyně v řízení na základě konkretizované výzvy soudu dostatečný prostor celý proces posouzení úvěruschopnosti uceleně a komplexně popsat a doložit (ač korespondenčním způsobem). Vzhledem k tomu, že žalobkyně zaslala pouze obecná tvrzení a uvedla, že již nedisponuje doklady prokazujícími prověření úvěruschopnost, má soud za prokázané, že úvěruschopnost žalované nebyla před poskytnutím úvěru řádně prověřena.19. Vzhledem k výše uvedenému je celá úvěrová smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž žalovaná je v takovém případě povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu. Soud proto ostatní nároky žalobkyně založené na předmětné (neplatné) smlouvě jako nedůvodné zamítl (poplatek za poskytnutí úvěru), jelikož nebyly platně sjednány. Soud žalobě vyhověl v rozsahu částky 8 200 Kč, kterou je žalovaná na základě citovaného ustanovení povinna vrátit žalobkyni.20. Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaná je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit jistinu v době přiměřené svým možnostem. Jelikož tuto dobu nijak nespecifikovala (zůstala v řízení pasivní, tudíž se podle zdejšího soudu neuplatní závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), určil soud jako okamžik rozhodný pro vrácení jistiny den 22. 3. 2024, jelikož předchozího dne uplynula žalované lhůta (3 dny) stanovená ve výzvě k zaplacení žalované částky (§ 1958 odst. 2 občanského zákoníku). Zmíněná výzva byla žalované dle soudu doručena dnem 18. 3. 2024, když tento den jí byla zásilka dodána na sdělenou adresu. Žalovaná se proto ode dne 22. 3. 2024 nacházela v prodlení s vrácením jistiny a žalobkyně má od této doby ve vztahu k této částce nárok na úrok z prodlení v zákonné výši (§ 1970 občanského zákoníku ve spojení s vyhláškou č. 351/2013 Sb.). Ve zbytku soud nárok na úrok z prodlení jako nedůvodný zamítl.21. Soud dále posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako neplatnou pro její zjevný rozpor s dobrými mravy, což soud vzhledem k výše uvedenému závěru odůvodňuje pouze stručně.22. Pojem dobrých mravů není v zákoně definován, jedná se o korektiv soukromého práva, jehož aplikace je na úvaze soudu po zhodnocení konkrétních okolností daného případu. Lze říci, že korektiv dobrých mravů vychází z určité obecně sdílené základní představy o tom, co je a není správné, přičemž právní regulace z hlediska svého účelu směřuje k prosazování těchto obecnějších představ. Judikatura uvádí, že se jedná o souhrn základních společenských, kulturních a mravních norem, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, bod 48 a tam citovaná rozhodnutí).23. V případě úvěrů a půjček se sjednaným úrokem judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) již v minulosti dospěla k závěru, že výše sjednaného úroku, která podstatně převy