22 C 106/2025-47 — Okresní soud v Olomouci

1. Žalobkyně se dle obsahu žaloby domáhá zaplacení částky 25 199,01 Kč s příslušenstvím (úrok z prodlení), která má představovat nevrácené peníze, které měly být žalovanému poskytnuty na základě smlouvy uzavřené s právní předchůdkyní žalobkyně (společností , právnická osoba, ., IČO: , IČO, ) dne 5. 3. 2025. Dále se domáhá částky 10 199,01 Kč, která má představovat poplatek za poskytnutí úvěru. Uplatňované nároky měly být na žalobkyni postoupeny.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud rozhodoval v souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v rozhodném znění (dále jen „o. s. ř.“), bez nařízení jednání a na základě provedených důkazů učinil následující relevantní skutková zjištění.4. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek (vč. přílohy) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně vyjádřily v březnu 2025 vůli postoupit předmětnou pohledávku za žalovaným na žalobkyni.5. Z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně zaslala dne 6. 2. 2023 žalovanému na účet č. , č. účtu, částku 15 000 Kč s VS , var. symbol, .6. Z formuláře s informacemi o úvěru a smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že právní předchůdkyně a žalovaný vyjádřili dne 6. 2. 2023 vůli uzavřít smlouvu, ve které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 15 000 Kč; žalovaný se zavázal vrátit částku za blíže specifikovaných podmínek včetně poplatku (před slevou) ve výši 26 244,31 Kč; úroková sazba je uvedena ve výši 40 % ročně a RPSN před slevou 3 582,24 %. Žalovaný uvedl doručovací adresu , adresa, .7. Z předžalobní výzvy vč. podacího lístku bylo zjištěno, že dne 15. 3. 2025 byly vyhotoveny předžalobní výzva a oznámení o postoupení pohledávky, které byly zaslané žalovanému na sdělenou adresu, kam byla zásilka odeslána téhož dne. Žalovanému byla stanovena lhůta k úhradě částky ve výši 58 513,70 Kč do tří dnů.8. Soud učinil následující závěr o relevantním skutkovém stavu.9. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný vyjádřily dne 6. 2. 2023 vůli uzavřít smlouvu, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka 15 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy neprověřovala úvěruschopnost žalovaného. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalobkyně vyjádřily v březnu 2025 vůli postoupit pohledávku za žalovaným na žalobkyni, právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému postoupení. Výzvu k vrácení poskytnuté finanční částky do tří dnů zaslala žalobkyně na adresu sdělenou žalovaným, přičemž tato výzva byla žalovanému odeslána dne 15. 3. 2025.10. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami.11. Právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak.12. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).13. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr.14. Na základě platného postoupení pohledávek plynoucích z předmětné smlouvy ve smyslu § 1879 a násl. občanského zákoníku došlo k platné změně věřitele a na této pozici nyní figuruje žalobkyně.15. Soud úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, vedle toho shledal její neplatnost i z důvodu zjevného rozporu s dobrými mravy podle § 588 občanského zákoníku.16. Jedním z projevů ochrany spotřebitele je princip odpovědného úvěrování, ze kterého vyplývá povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru před jeho poskytnutím (popř. před významným navýšením) podle § 86 ve spojení s § 75 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí prověřit, zda je v reálných možnostech konkrétního spotřebitele předmětný úvěr řádně splácet (tzv. úvěruschopnost). Nesplní-li tuto povinnost, je uzavřená smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, věc C-679/18, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Dále z ustanovení § 78 odst. 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele úvěru uchovávat dokumenty, na jejichž základě bude možné proces prověření úvěruschopnosti přezkoumat.17. Zákon nepředepisuje přesný postup, když vyžaduje, aby prověření úvěruschopnosti proběhlo na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, popřípadě z databáze či jiných zdrojů. Jak plyne i z bohaté judikatury k této otázce, prověření úvěruschopnosti je proces, který nelze paušalizovat a vždy je třeba ho přizpůsobit konkrétní situaci. Je přitom primárně na poskytovateli úvěru, aby v řízení tvrdil, na základě jakých informací úvěruschopnost spotřebitele ověřil, přičemž soud vychází z toho, že má-li být povinnost prověřovat úvěruschopnost s odbornou péčí skutečně efektivní, je nezbytné, aby tento proces byl plně přezkoumatelný (transparentní). Zdejší soud z pohledu standardu odborné péče vyžaduje, aby dospěl k přesvědčení, že si poskytovatel úvěru opatřil s ohledem na konkrétní situaci dostatek podkladů, ze kterých vyvodil ohledně příjmové a výdajové stránky rozpočtu spotřebitele správné závěry, aniž by současně existovaly důvodné pochybnosti o reálné schopnosti spotřebitele úvěr řádně splatit.18. Vzhledem k tomu, že žalobkyně na výslovnou výzvu soudu zaslala pouze obecná tvrzení a uvedla, že již nedisponuje doklady prokazujícími prověření úvěruschopnost, má soud za prokázané, že úvěruschopnost žalovaného nebyla před poskytnutím úvěru řádně prověřena.19. Vzhledem k výše uvedenému je celá úvěrová smlouva podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná, přičemž žalovaný je v takovém případě povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu. Soud proto ostatní nároky žalobkyně založené na předmětné (neplatné) smlouvě jako nedůvodné zamítl (poplatek za poskytnutí úvěru), jelikož nebyly platně sjednány. Soud žalobě vyhověl v rozsahu částky 15 000 Kč, kterou je žalovaný na základě citovaného ustanovení povinen vrátit žalobkyni.20. Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaný je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit jistinu v době přiměřené svým možnostem, která se odvíjí buď od dohody účastníků nebo od určení soudem. Jelikož žalovaný své možnosti nijak nespecifikoval (zůstal v řízení pasivní), určil soud lhůtu k vrácení jistiny v délce tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výše uvedenému žalovaný dosud není v prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, čj. 33 Cdo 3675/2021), soud proto jako nedůvodný zamítl i požadavek na úhradu úroku z prodlení.21. Soud dále posoudil předmětnou úvěrovou smlouvu jako neplatnou i pro její zjevný rozpor s dobrými mravy, což soud vzhledem k výše uvedenému závěru odůvodňuje pouze stručně.22. Pojem dobrých mravů není v zákoně definován, jedná se o korektiv soukromého práva, jehož aplikace je na úvaze soudu po zhodnocení konkrétních okolností daného případu. Lze říci, že korektiv dobrých mravů vychází z určité obecně sdílené základní představy o tom, co je a není správné, přičemž právní regulace z hlediska svého účelu směřuje k prosazování těchto obecnějších představ. Judikatura uvádí, že se jedná o souhrn základních společenských, kulturních a mravních norem, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, osvědčují jistou neměnnost a vystihují podstatné historické tendence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, bod 48 a tam citovaná rozhodnutí).23. V případě úvěrů a půjček se sjednaným úrokem judikatura (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) již v minulosti dospěla k závěru, že výše sjednaného úroku, která podstatně převyšuje výši obvyklou, je v rozporu s dobrými mravy (je třeba dodat, že je na místě určitá tolerance reflektující vyšší rizikovost úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru). Soud také uvedl, že mravné je takové jednání věřitele, který se „spokojí“ s přiměřenou úplatou za poskytnutí finančních prostředků (úrok), a to bez ohledu na případnou obtížnou situaci jeho dlužníka.24. Pro posílení ochrany spotřebitele byl na základě evropské legislativy v minulosti zaveden jednotný povinný údaj o roční procentní sazbě nákladů úvěru (dále jen „RPSN“), který je upraven v § 133 a násl. zákona o sp