13 C 93/2022-57 — Okresní soud v Opavě

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”). 2. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 7 560 Kč s příslušenstvím z titulu smluv o spotřebitelském úvěru, a to smlouvy [číslo] uzavřené dne 12. 1. 2017 (dále také jen„ smlouva 2017“) a smlouvy [číslo] uzavřené dne 17. 10. 2016 (dále také jen„ smlouva 2016“). Právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] (dále také jen„ předchůdkyně žalobkyně“) poskytla žalované na základě smlouvy 2017 peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem 455 Kč, odměnou za administrativní činnost 1 000 Kč a hotovostní inkaso 1 500 Kč. Žalovaná za celou dobu trvání smlouvy 2017 uhradila 4 615 Kč. Dále předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy 2016 peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu s úrokem 980 Kč, odměnou za administrativní činnost 1 400 Kč a hotovostní inkaso 2 800 Kč. Žalovaná za celou dobu trvání smlouvy 2016 uhradila 7 960 Kč. Pohledávky z titulu výše uvedených smluv byly postoupeny žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 a téhož dne bylo postoupení oznámeno žalované. 3. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila a k jednání soudu se nedostavila. Žalobkyně se k jednání také nedostavila, svou neúčast však omluvila a souhlasila s tím, aby soud o věci jednal a rozhodl bez její přítomnosti. Soud tak ve věci jednal a rozhodl bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud ke skutkovému závěru, že předchůdkyně žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti poskytla žalované označené ve smlouvách jménem, příjmením a rodným číslem v hotovosti peněžní prostředky, a to 7 000 Kč (smlouva 2016) a 5 000 Kč (smlouva 2017). Žalovaná na pohledávku z titulu smlouvy 2016 uhradila částku 7 960 Kč a na pohledávku z titulu smlouvy 2017 uhradila částku 4 615 Kč. Pohledávky ze smluv o úvěrů byly postoupeny žalobkyni a postoupení bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 29. 11. 2019, který byl žalované zaslán dne 13. 12. 2019. Dne 1. 5. 2020 zaslala žalobkyně žalované předžalobní výzvu. Před uzavřením smluv předchůdkyně žalobkyně při posouzení schopnosti žalované splácet úvěry vycházela pouze z informací uvedených žalovanou v zákaznických kartách, které dále neověřovala. 5. Soud věc právně posoudil a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v té části, ve které se žalobkyně domáhá zaplacení jistin úvěrů. Předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvy o úvěru, přičemž se jednalo spotřebitelské smlouvy ve smyslu § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného od 1. 1. 2014 do 30. 11. 2016 (dále jen„ starý zákon o spotřebitelském úvěru“) – smlouva 2016 a § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění od 1. 12. 2016 do 31. 12. 2017 (dále jen„ nový zákon o spotřebitelském úvěru“) – smlouva 2017, neboť žalovaná uzavírala smlouvy v postavení spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. a předchůdkyně žalobkyně vůči ní vystupovala v postavení podnikatele ve smyslu § 420 o. z. ve spojení s § 3 odst. 1 písm. d) nového zákona o spotřebitelském úvěru. V daném případě však existuje důvod vedoucí k absolutní neplatnosti obou smluv. Z ustanovení § 9 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru a § 86 nového zákona o spotřebitelském úvěru a judikatury soudů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015) vyplývá, že poskytovatel spotřebitelských úvěrů musí při své činnosti postupovat jako profesionál v daném oboru a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku objektivně a v zájmu spotřebitele zkoumat a ověřovat, zda je žadatel o úvěr s ohledem na jeho aktuální osobní a rodinné poměry (skutečné příjmy a výdaje) schopen úvěr řádně splatit. Pokud poskytovatel výše uvedené povinnosti nesplní, smlouva je absolutně neplatná (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, C -449/13, CA Consumer Finance SA; rozsudek ze dne 13. 11 1990, C -106/89, Marleasing SA proti La Comercial Internacional de Alimentacion SA). Závěr o absolutní neplatnosti smlouvy při porušení uvedené povinnosti a jejích důvodech pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. 6. Předchůdkyně žalobkyně neposuzovala schopnost žalované splácet úvěry řádně v souladu se zákony o spotřebitelském úvěru a výše uvedené judikatury. Před uzavřením smluv nezjišťovala skutečné reálné příjmy žalované např. dotazem na zaměstnavatele, předložením pracovní smlouvy, platebních výměrů, výplatních pásek, daňových přiznání apod. Výdaje žalované neověřila např. z výpisů bankovních účtů, smlouvami o dodávkách energií, nájemní smlouvou apod. Předchůdkyně žalobkyně nemohla objektivně posoudit úvěruschopnost žalované. Soud tak dospěl k závěru, že jsou smlouvy o úvěrech z let 2016 a 2017 absolutně neplatné podle § 9 odst. 1 starého zákona o spotřebitelském úvěru, § 86, § 87 odst. 1 nového zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z. Plnění poskytnutá na základě absolutně neplatných smluv je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované bez právního důvodu peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč (smlouva 2016) a 5 000 Kč (smlouva 2017), přičemž žalovaná uhradila částku 4 615 Kč (smlouva 2016) a 7 960 Kč (smlouva 2017). Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. ve výši 385 Kč, které je povinna vrátit žalobkyni podle § 2993 o. z. Žalovaná byla oznámením o postoupení pohledávek žalobkyni zároveň vyzvána, aby vrátila dlužnou částku ve lhůtě 10 dnů. V souladu s § 573 o. z. bylo oznámení doručeno žalované dne 16. 12. 2019 a lhůta k plnění uplynula dne 27. 12. 2019. Žalovaná částku nevrátila, tudíž jí vznikla druhotná povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí výše uvedené lhůty podle § 1968, § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Protože byla žalovaná v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavila, nemohl soud vyhodnotit, jaká doba pro vrácení části jistiny je přiměřená možnostem žalované ve smyslu § 87 odst. 2 nového zákona o spotřebitelském úvěru, soud proto zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 385 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 28. 12. 2019 do zaplacení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Ohledně zbytku požadovaného plnění byla žaloba zamítnuta. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Žalované, která byla v řízení úspěšnější, žádné náklady řízení podle obsahu spisy nevznikly, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.