26 C 133/2022-36 — Okresní soud v Opavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dluhu z nesplacené části úvěru, který poskytla žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně spol. [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], na základě smlouvy o úvěru ze dne 17. 5. 2019 ve výši 10 000 Kč, kteréžto prostředky se žalovaný ve smlouvě zavázal vrátit spolu s poplatkem ve výši 7 008,40 Kč v době splatnosti do 17. 9. 2019. Před poskytnutím finančních prostředků provedla žalobkyně lustraci žalovaného z veřejně dostupných databází za účelem zjištění jeho schopnosti poskytnutý úvěr splácet. Žalovaný porušil podmínky smlouvy, neboť úvěr nesplatil řádně a včas a právní předchůdkyni žalobkyně tak vznikl nárok na zaplacení nezaplacené jistiny ve výši 10 000 Kč, nárok na poplatek za úvěr ve výši 7 008,40 Kč. Nesplacenou pohledávku za žalovaným nabyla žalobkyně od právní předchůdkyně na základě postupní smlouvy ze dne 19. 11. 2021. Změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena v písemnosti ze dne 3. 12. 2021 předané k poštovní přepravě dne 3. 12. 2021, ve které byl žalovaný současně vyzván, aby dluh z úvěru uhradil na bankovní účet žalobkyně do 3 dnů od obdržení této listiny. Protože žalovaný na tuto výzvu nereagoval, domáhá se žalobkyně tohoto nároku u soudu podanou žalobou. 2. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho. 3. K ústnímu jednání, ze kterého se žalobkyně omluvila, se žalovaný bez omluvy nedostavil přesto, že si předvolání k němu osobně dne 15. 7. 2022 (stejně jako žalobu a usnesení s výzvou, aby se k uplatněnému nároku u soudu vyjádřil) převzal. Soud proto vycházel z listinných důkazů, které žalobkyně označila v návrhu k důkazu, a vzal za prokázáno, že na základě elektronické žádosti žalovaného poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a to na základě mezi nimi uzavřené úvěrové smlouvy ze dne 17. 5. 2019. Ve smlouvě její účastníci sjednali splatnost úvěru do 17. 9. 2019 (123 dní) a v té době měl žalovaný kromě jistiny zaplatit žalobkyni také poplatek za úvěr ve výši 7 008,40 Kč. Uvedené bylo zjištěno ze smlouvy o úvěru. Z potvrzení o provedené platbě bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně zaplatila 17. 5. 2019 v 15:42 hod. na účet žalovaného částku 10 000 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 11. 2021, z písemného oznámení ze dne 3. 12. 2021 podané k poštovní přepravě dne 3. 12. 2021 o změně v osobě věřitele, které zároveň obsahovalo výzvu dlužníku, aby do 3 dnů od obdržení této listiny dluh uhradil na účet žalobkyně, bylo prokázáno, že žalobkyně je v tomto sporu věcněprávně legitimována, když nabyla cesí právo na zaplacení dluhu nesplaceného žalovaným původní věřitelce. 4. Byť žalobkyně v návrhu uvedla, že lustrovala žalovaného před poskytnutím úvěru ve veřejně dostupných evidencích za účelem prověření jeho schopnosti poskytnutý úvěr splácet, žádný konkrétní důkaz na podporu tohoto tvrzení nepředložila a svou neúčastí u soudu se sama zbavila možnosti být v naznačeném směru poučena, aby doplnila rozhodné skutečnosti a označila k nim důkazy a osvědčila tak, že se řádně zhostila své zákonné povinnosti podle § 86 odst. 1., 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebním úvěru (dále jen „zákon o spotřebním úvěru“), zda tedy předtím, než poskytla žalovanému finanční prostředky, skutečně prověřila jeho možnosti tyto prostředky i s poplatkem vrátit. Soud tak neměl možnost vůbec zjistit a posoudit, zda právní předchůdkyně žalobkyně svoji zákonnou povinnost v naznačeném směru – jak tvrdila v žalobě – splnila, a zda bylo v možnostech žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit. Z uvedeného důvodu dospěl soud k závěru, že tvrzená úvěrová smlouva je pro absenci splnění zákonné povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím finančních prostředků žalovanému posoudit jeho úvěruschopnost neplatná, přičemž se jedná, jak bylo dovozeno platnou judikaturou, o neplatnost absolutní podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”). Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadované smluvní pokuty, respektive jakýchkoliv poplatků, úroků či úroků z prodlení z částky, která se ani nestala splatnou podle předmětné neplatné úvěrové smlouvy. 5. V daném případě soud proto posoudil nárok žalobkyně podle § 2991 o. z., jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, kdy shledal po právu nárok žalobkyně na zaplacení částky odpovídající skutečně vyčerpané a nevrácené částky 10 000 Kč. V tomto rozsahu soud proto žalobě vyhověl a v rozsahu ostatních uplatněných nároků pak nezbylo, než žalobu zamítnout. 6. Z listinných důkazů bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného v dopise ze dne 3. 12. 2021 k zaplacení dlužné částky a stanovila mu lhůtu splatnosti do 3 dnů od obdržení této listiny. Výzva k plnění byla předána právní předchůdkyní žalobkyně k poštovní přepravě dne 3. 12. 2021, tudíž třetím pracovním dnem od tohoto data nastala podle § 573 o. z., fikce doručení této výzvy. Marným uplynutím stanovené lhůty k plnění se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením dluhu. Soud proto přiznal žalobkyni i právo na úrok z prodlení z dlužné částky 10 000 Kč v zákonné výši za dobu od 10. 12. 2021 do zaplacení, a to podle § 1968 a § 1970 o. z., a podle vládního nařízení č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, účinného ke dni prodlení žalovaného se zaplacením peněžitého dluhu. Nad rámec takto přiznaného nároku soud posoudil žalobu jako nedůvodnou, a proto ji zamítnul. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 395,90 Kč, přičemž tato částka představuje 17,58 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 58,79 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 41,21 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 17 008,40 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč, když advokát osvědčil, že je plátcem takové daně. 8. Aplikace § 14b a. t. je odůvodněna množstvím obdobných tzv.„ formulářových“ žalob téže žalobkyně vůči jiným žalovaným podaných u zdejšího. Žalobkyně je právnickou podnikající osobou v oblasti úplatného nabývání souborů či kmenů pohledávek od původních úvěrujících či zapůjčitelů, kteří evidují nedoplatky svých dlužníků, a kteří řádně a včas vůči nim nezaplatili spotřebitelské úvěry a zápůjčky. Tyto pak žalobkyně vymáhá formou u soudu podaných žalob a žaloby se pak ve