26 C 87/2022-63 — Okresní soud v Opavě

1. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na zaplacení částky uvedené ve výroku tohoto rozsudku spolu se zákonným úrokem z prodlení. Dle tvrzení strany žalující tento nárok vznikl z titulu dluhu na nesplacených zápůjčkách, které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně spol. [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], žalovanému na základě mezi nimi dne a) 28. 11. 2014 uzavřené Smlouvy o zápůjčce [číslo] ve které se věřitelka zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč vrátit věřitelce v pravidelných 58 hotovostních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 8. 1. 2016, b) 15. 2. 2015 uzavřené Smlouvy o zápůjčce [číslo] ve které se věřitelka zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, a žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky spolu s poplatkem ve výši 7 400 Kč vrátit věřitelce v pravidelných 58 hotovostních splátkách po 300 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 27. 3. 2016. Žalovaný porušil podmínky obou smluv, neboť zápůjčky řádně a včas nesplatil a na jejich nezaplacených částech tak dluží celkovou žalovanou částku 27 350 Kč čítající dluh ze smlouvy a) ve výši 11 125 Kč s příslušenstvím a b) ve výši 16 025 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně nabyla tyto pohledávky za žalovaným na základě postupní smlouvy ze dne 6. 12. 2019. Změna v osobě věřitele z obou nezaplacených pohledávek byla žalovanému písemně oznámena v písemnosti původního věřitele ze dne 6. 12. 2019, v níž byl žalovaný zároveň vyzván, aby dluh nové věřitelce zaplatil ve lhůtě 10 dnů od doručení této listiny. Tato listina byla žalovanému odeslána cestou držitele poštovní licence dne 7. 1. 2020. Protože žalovaný nereagoval na výzvu původní věřitelky a ani na předžalobní výzvu žalobkyně k zaplacení těchto peněžitých pohledávek, domáhá se žalobkyně celkového nároku z výše uvedených nezaplacených smluv o zápůjčkách u soudu podanou žalobou. 2. Elektronický platební rozkaz, který byl ve věci vydán, byl podle § 173 odst. 2 o. s. ř. zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, tvrzení obsažená v návrhu nezpochybnil a ke své procesní obraně neuvedl ničeho. 3. K nařízenému soudnímu jednání se žalovaný nedostavil, svoji neúčast omluvil, ale o odročení jednání nepožádal. Žalobkyně svoji neúčast omluvila. Soud provedl dokazování listinami označenými k důkazu žalobkyní a zjistil z nich, že žalobkyně prokázala smlouvou o zápůjčce ze dne 28. 11. 2014 a ze dne 15. 2. 2015 svá tvrzení, že právní předchůdkyně poskytla žalovanému na základě každé z těchto smluv vždy částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal v každé smlouvě vrátit právní předchůdkyni i s poplatkem ve výši 7 400 Kč v pravidelných hotovostních 58 týdenních splátkách po 300 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného ke smlouvě [číslo] [číslo] vzal soud za prokázáno, že žalovaný na svůj dluh z obou smluv zaplatil původní věřitelce pouze částku 6 275 Kč a částku 1 175 Kč, celkem tak částku 7 450 Kč. Z oznámení původní věřitelky o změně v osobě věřitele ze dne 6. 12. 2019 a v něm obsažené výzvy k zaplacení dluhu do 10 dnů od doručení této listiny, jakož i z podacího lístku ze dne 7. 1. 2020 prokázala žalobkyně svou věcně právní legitimaci ve sporu, pročež na základě této smlouvy nabyla popsané pohledávky za žalovaným od původní věřitelky. Uvedenými listinami žalobkyně zároveň prokázala i to, že byl žalovaný vyzván k zaplacení dluhu ve lhůtě 10 dnů od doručení oznámení o změně v osobě věřitele. Ačkoliv právní předchůdkyně žalobkyně sepsala před poskytnutím finančních prostředků žalovanému v kartě zákazníka vztahující se ke každé z uvedených zápůjčních smluv o půjčce jeho poměry, v řízení správnost údajů na těchto listinách žádným důkazem neprokázala. V řízení tak nebylo zjištěno, z jakých údajů právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěrového produktu žalovanému vycházela, jak ověřila jeho schopnost poskytnuté finanční prostředky splácet a zda tedy splnila své povinnosti ve smyslu zákonné povinnosti podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o SÚ“). Soud má z uvedeného důvodu za to, že schopnost žalovaného zápůjčky splácet nebyla zapůjčitelkou řádně zjištěna. Předžalobní výzvou ze dne 7. 5. 2020 a z podacího lístku ze dne 10. 5. 2020 žalobkyně prokázala své tvrzení, že před podáním žaloby vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu. 4. Na základě dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu tak, že žaloba je důvodná pouze částečně. V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu totiž žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně před poskytnutím finančních prostředků žalovanému řádně posoudila s odbornou péčí jeho schopnost požadované zápůjčky splácet, avšak tato tvrzení nebyla dokazováním prokázána. Nebylo tudíž zjištěno, jaké byly faktické poměry žalovaného a zda mu tyto umožnily být účastníkem úvěrového právního vztahu s poskytovatelem nebankovních úvěrů. Soud ve věci nařídil jednání a měl v úmyslu procesně poučit žalobkyni tak, aby dotvrdila rozhodné skutečnosti stran splnění zákonné povinnosti původní věřitelky před poskytnutím úvěru žalovanému řádně ověřit jeho„ úvěruschopnost“ a označila k nim důkazy pod sankcí neúspěchu ve sporu, ovšem pro neúčast žalobkyně u jednání soudu to nebylo možné. 5. Podle § 86 odst. 1 zákona o SÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnosti spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivý, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, v databázi umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o SÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větu druhou, je smlouva neplatná. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), soud přihlédne i bez návrhu neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Jak vyplývá z platné judikatury, jedná se o neplatnost absolutní. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, potažmo druhy jeho neplatnosti. Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C 679/2018, tak výslovně vyplývá, že směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, zejména její články 8 a 23 musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládá, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 této směrnice, to je povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají, ve vnitrostátním právu. Pro úplnost je třeba doplnit, že je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě za porušení povinnosti řádně a včas plnit splátky či dluh jako takový, jakožto závazek jeho plnění zajišťující (závazek akcesorický). Závazek k zaplacení smluvní pokuty a dalších sankcí nemůže vzniknout, aniž by platně vznikl a v rozhodné době existoval (potažmo byl porušen) závazek hlavní, smluvní pokutou zajištěny. Žaloba proto není důvodná ani v části požadovaných poplatků či úroků a úroků z prodlení z částek, které se nestaly splatné podle uvedených smluv. 6. Soud s ohledem na popsanou právní úpravu dovodil, že žalobkyně neprokázala existenci tvrzených smluv o půjčkách (zápůjčkách), které měla uzavřít její právní předchůdkyně s žalovaným, právě pro nesplnění zákonného požadavku věřitele zkoumat úvěruschopnost před poskytnutím finančních prostředků žalovanému. Žalobkyně však prokázala, že její právní předchůdkyně poukázala žalovanému dne 28. 11. 2014 částku 10 000 Kč a dne 15. 2. 2015 rovněž částku 10 000 Kč, z nichž žalovaný vrátil pouze částku 7 450 Kč, jakož i to, že tyto nesplacené pohledávky za žalovaným na základě uvedených neplatných smluv nabyla od právní předchůdkyně postupní smlouvou ze dne 6. 12. 2019. Jestliže žalovaný obdržel tyto peníze na základě neplatného právního jednání, lze dovodit, že se na úkor právní předchůdkyně žalobkyně bezdůvodně obohatil a je proto povinen bezdůvodné obohacení ochuzenému vrátit. K vrácení této částky byl žalovaný vyzván právní předchůdkyní žalobkyně na účet