16 C 202/2023-47 — Okresní soud v Opavě

1. Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 53 942,29 Kč spolu s dalšími příslušenstvím, a to jako nesplaceného úvěru poskytnutého [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO], jako právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému. K tomu tvrdila, že dne [datum] [právnická osoba] uzavřela se žalovaným smlouvu o účtu [číslo] na základě které byl žalovanému zřízen [právnická osoba] [anonymizováno] účet a dne [datum] [právnická osoba] se žalovaným dále uzavřela smlouvu o poskytnutí úvěru na tomto sporožirovém účtu, na základě které byl žalovanému na tomto běžném účtu poskytnut kontokorentní úvěr až do výše 50 000 Kč, tedy možnost čerpat peněžní prostředky do debetního (záporného) zůstatku běžného účtu s tím, že nedílnou součástí obou uzavřených smluv jsou Všeobecné obchodní podmínky [anonymizováno]. Žalovaný byl zároveň dle smlouvy o úvěru povinen platit [právnická osoba] roční úrok z čerpaného kontokorentu ve výši dle oznámení [právnická osoba] (ke dni vzniku debetního zůstatku činila výše úrokové sazby 18,9 % ročně) a ceny za služby spojené s vedením kontokorentu a běžného účtu v souladu s platným sazebníkem [právnická osoba], jež byly v souladu se smlouvou o úvěru započítávány do výše kontokorentu. Dále žalobkyně tvrdila, že dle podmínek smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal nepřekročit povolený limit kontokorentu a překročení limitu kontokorentu bylo považováno za případ vzniku tzv. nepovoleného debetního zůstatku, který byl žalovaný povinen vyrovnat. Nepovolený debetní zůstatek však přes upomínky učiněné ze strany [právnická osoba] vyrovnán nebyl, což představovalo závažné porušení smlouvy o úvěru, a proto [právnická osoba] převedla pohledávku na zaplacení celého kontokorentu dne [datum] na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků a vyzvala žalovaného k úhradě celé dlužné částky s úroky, kdy k tomuto dni činil úrok z úvěru 787,50 Kč a úrok z prodlení 68,75 Kč. Nepovolený debetní zůstatek byl ode dne následujícího po převedení na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků nadále úročen úrokem z kontokorentu ve výši v souladu s platným oznámením [právnická osoba], tj. ve výši 18,9 % ročně a zároveň úrokem z prodlení v zákonné výši v souladu s platným oznámením [právnická osoba] Žalovaný byl o skutečnosti převedení debetního zůstatku na evidenční účet vyrozuměn výzvou ze dne [datum] a zároveň byl upozorněn na možnost soudního vymáhání pohledávky. Tato pohledávka za žalovaným vzniklá z uvedeného důvodu poté byla, včetně jejího příslušenství, [právnická osoba] postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a to s účinností ke dni [datum]. Žalovaný však žalobkyni ani přes její předžalobní výzvu dosud ničeho nezaplatil. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. K jednání nařízenému ve věci na den [datum] se žalovaný bez omluvy nedostavil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů. 4. Již na podkladě shora uvedených tvrzení žalobkyně je zřejmé, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] a žalovaný mezi sebou uzavřeli ve smyslu ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouvu o úvěru, když právní předchůdkyně žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit. Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany předchůdkyně žalobkyně. 5. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného na výzvu soudu neuvedla žádná fakta ohledně poměrů žalovaného, ze kterých [právnická osoba] při poskytnutí kontokorentu žalovanému vycházela. Její argumentace se víceméně v tomto směru omezila pouze na částečnou rešerši judikatury. 9. Za té situace proto žalobkyně ani netvrdila, natož prokazovala skutečnosti, které skutečně byly nutné pro posouzení schopnosti žalovaného splatit poskytnutý úvěr, když o jeho příjmech a o jeho výdajích netvrdila vůbec ničeho. 10. Právní předchůdkyně žalobkyně proto neposuzovala úvěruschopnost žalovaného v okamžiku poskytnutí spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen„ směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240-244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C -106/87, ECLI:EU:C