16 C 78/2026-46 – Okresní soud v Opavě

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 49 495 Kč spolu s úrokem v částce 3 231,30 Kč a dále s úrokem ve výši 29 % ročně jdoucím z částky 26 047,23 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 5 059,67 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně jdoucím z částky 26 047,23 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení s odůvodněním, že žalovaný uzavřel dne , datum, se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, , jako právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o zápůjčce číslo , hodnota, , na základě které poskytla žalovanému zápůjčku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit ve 24 měsíčních splátkách po 2 459 Kč, kdy v těchto splátkách je zahrnuta i úhrada částky 28 994 Kč, která představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy v částce 9 888 Kč, dále odměnu za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení v částce 11 189 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení v částce 7 917 Kč. Splatnost poslední splátky přitom byla stanovena na den 17. 7. 2020. Žalovaný však své závazky ze smlouvy nedodržel, když poslední příslušná splátka byla z jeho strany uhrazena dne 3. 10. 2018. Žalobkyně se proto po žalovaném domáhá zaplacení této pohledávky, která jí byla společností , právnická osoba, postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , a to s účinností ke dni , datum, , přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno doporučeným dopisem. Žalovaný, ač byl před podáním žaloby ještě vyzván, žalobkyni již ničeho dalšího neuhradil.2. Podáním ze dne 24. 4. 2026 vzala žalobkyně podanou žalobu částečně zpět v rozsahu částky 15 102,47 Kč na jistině s tím, že žalovaný po podání žaloby žalobkyni uhradil tuto částku dne 23. 9. 2025 a žalobkyně ji započetla na dlužnou jistinu. Soud proto v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyně řízení v rozsahu jejího zpětvzetí podle § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavil, přičemž souhlasu žalovaného s tímto zpětvzetím, které žalobkyně učinila dříve, než soud začal jednat o věci samé, není podle § 96 odst. 4 o. s. ř. třeba.3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.4. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.5. Přitom ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalobkyní ze dne , datum, a přílohy k této smlouvě obsahující seznam postupovaných pohledávek, dopisu společnosti , právnická osoba, žalovanému ze dne , datum, , kterým mu tato společnost oznamuje postoupení pohledávky, jakož i z předžalobní upomínky ze dne 28. 6. 2021 spolu s připojeným dokladem o odeslání, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jak jsou uvedeny shora, na než proto pro stručnost odkazuje.6. Soud proto na základě shora uvedených důkazů vzal za prokázáno, že žalovaný a společnost , právnická osoba, mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 24 měsíčních splátkách po 2 459 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutý úvěr do postoupení pohledávky uhradil částku 7 000 Kč. Tato pohledávka pak následně na základě uzavřené smlouvy o postoupení pohledávky byla postoupena žalobkyni. Žalovaný dále po podání žaloby uhradil žalobkyni částku 15 102,47 Kč.7. V posuzované věci soud dospěl k závěru, že společnost , právnická osoba, a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), přičemž část jejího obsahu určili odkazem na smluvní podmínky, které jim byly známy (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Jde přitom o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto nejprve zabýval platností uzavřené smlouvy z hlediska § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy tím, zda právní předchůdkyně žalobkyně náležitě posoudila úvěruschopnost žalovaného v souladu s § 86 tohoto zákona.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný je zaměstnán na hlavní pracovní poměr jako manažer ve společnosti , právnická osoba, jeho měsíční příjem činí 36 969 Kč, žije ve vlastním bytě nebo domě bez zástavy a nemá vyživovací povinnost k žádné další osobě, přičemž právní předchůdkyně žalobkyně tyto údaje ověřila z výpisů z bankovního účtu za měsíce duben, květen a červen 2018, pracovní smlouvy z dubna 2018 a výplatních pásek za měsíce duben, květen a červen 2018. Právní předchůdkyně žalobkyně proto dospěla k názoru, že schopnost žalovaného splácet tuto zápůjčku je dostatečná.12. S tímto hodnocením žalobkyně se soud neztotožňuje. Žalobkyně předně ani netvrdila, jaké byly pravidelné a nezbytné výdaje žalovaného, žalobkyně tedy v tomto směru vůbec neunesla břemeno tvrzení. Ani na základě kusých informací, které jsou obsaženy v tzv. „zákaznické kartě“, není možno si vytvořit ucelený obraz o poměrech žalovaného. Z této karty se sice podává, že žalovaný žije ve vlastním bydlení, nemá vyživovací povinnost a je zaměstnán. Příjem žalovaného však nečiní částku 36 969 Kč, ale pouze částku 19 969 Kč, další příjmy žalovaného (aniž by však byl zřejmý jejich zdroj) činí částku 2 000 Kč, nadto se v žádosti uvádí, že žalovaný má pouze jeden zdroj příjmu. Další čisté příjmy domácnosti činí 15 000 Kč a celkový příjem domácnosti 36 969 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně, tj. společnost , právnická osoba, tak možná dobře zjistila, respektive ověřila příjmovou stránku žalovaného jako žadatele o úvěr, ne však již stránku výdajovou, které nevěnovala pozornost prakticky vůbec, kdy o výdajích žalovaného netvrdila vůbec ničeho. I ze zákaznické karty se podává, že odhadované výdaje žalovaného jsou 12 000 Kč, aniž by ale bylo uvedeno, z čeho tento odhad vychází. Informace, které právní předchůdkyně žalobkyně od žalovaného získala, proto nelze považovat ani za nezbytné a dostatečné, ani za spolehlivé, když vycházela ohledně výdajů pouze z tvrzení žalovaného jako žadatele o úvěr.13. Za té situace proto žalobkyně neprokázala, že její právní předchůdkyně vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K závěru o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru při nedostatečném posuzování ze strany poskytovatele úvěru v době uzavření smlouvy dospěl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v němž uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jin